"První kontakt s protivníkem přišel krátce poté, co jsme projeli až podezřele vylidněnou vesnicí. A hned za ní nás čekala úzká skalní soutěska. Jakmile do ní vstoupil první afghánský pyrotechnik s minohledačkou, v mžiku to dostal do hlavy. Okamžitě se spustila střelba ze všech stran – hotové peklo," líčí jeden z českých velitelů speciálních sil, které doprovázely kolonu 130 náklaďáků s materiálem potřebným k přečkání zimy v předsunuté základně Anaconda.
Kolona vozidel pokračovala už bez průzkumu afghánských pyrotechniků, což vzápětí skončilo tragicky. "Přímo před námi najelo afghánské obrněné vozidlo Humvee na protitankovou minu. Exploze byla strašlivá. Vymrštila auto do vzduchu jako hračku, takže dopadlo kus od cesty na střechu," líčí český velitel operace, jehož jméno nelze kvůli jeho bezpečnosti zveřejnit.
Nehledě na prudkou střelbu se Češi i se zdravotníkem rozeběhli ke zdemolovanému vozidlu, ale dvěma Afgháncům už nemohli pomoci – zahynuli na místě.
Ojedinělá svědectví desítek vojáků speciálních sil a jejich velitelů zaznamenal Eduard Stehlík z Vojenského historického ústavu ve studii "Dum spiro, spero" (Dokud dýchám, doufám), která nyní vychází v omezené sérii 1 500 kusů.
Pocit bezradnosti se českých speciálů zmocňoval, když se pomalu blížili k oné skalní soutěsce. Vidíte, jak auta před vámi vjíždějí do té skalní úžlabiny, střílí se do nich ze všech stran, a vy se k tomu místu pomalu, ale jistě blížíte. A když jste těsně před ním, najednou už jste to vy, po kom ti nahoře začínají pálit. Sotva jsme do soutěsky najeli, explodovala těsně za mnou protitanková střela. Sypalo se to na nás zepředu, z boku i zezadu. Nikomu z nás z toho nebylo dobře. Ale stříleli jsme kolem sebe, co to dalo. Jakmile jsme projeli, otočili jsme se a začali pálit z kulometů zpátky, abychom pomohli těm, kteří jeli za námi," líčí český velitel konvoje nejdramatičtější chvíle bojů.
Bez letců by to nezvládli
Po celou tu dobu kroužily nad hlavami vojáků spojenecké stíhačky a vrtulníky. Předávaly těm dole informace a napadaly útočníky. Točily se stále dokolečka. Odlétaly jen dotankovat a hned se zase vracely, aby v tom "pěšáci" nebyli sami. "Bez letců bychom to pravděpodobně nezvládli," vzpomíná další z českých speciálů.
Když Češi konečně dorazili po několikadenních souvislých bojích na základnu Anaconda, vypuklo všeobecné nadšení (měli "jen" jednoho středně zraněného vojáka, který byl později operován). "Celých těch dvacet kilometrů jsme kluky sledovali, jak se probíjejí k nám nahoru, a v rádiu s napětím poslouchali, co se zrovna děje. Přitom každý hlas vojáka dobře znáte," vzpomíná podplukovník Josef Kopecký. A dodává: "Když kluci i s konvojem dorazili, byla to neskutečná úleva."
Na Čechy útočit nebudeme!
O tom, jak složité vládnou v Afghánistánu poměry, svědčí i následující "příběh". Lékaři českých speciálů ošetřili stovky afghánských dětí, žen a starých lidí, často vážně nemocných. I to je jeden z důvodů, proč jim místní kmenoví vůdci vycházejí v lecčems vstříc a často jim sdělí i důležité informace o talibancích. A pak si Češi v jednom z radiohovorů vyslechli: "Dlouhou dobu jsme mlčeli, ale teď je potřeba, aby Taliban opět promluvil a ukázal naši sílu. Dnes v noci na ně zaútočíme." Do toho se ozval hlas jednoho z velitelů: "Ne, na ty utočit nebudeme, to jsou Češi, ti tady mým lidem pomáhali."
A najednou speciálům došlo, že ti, s nimiž opakovaně jednali a byli nejvyššími představiteli místní samosprávy, představovali ve skutečnosti také al-Káidu a Taliban. "To je afghánská realita," usmívá se Karel Řehka, velitel 601. skupiny speciálních sil, nad údivem reportéra MF DNES. A hovoří o důležitém boji o srdce Afghánců. "Žijí v extrémně těžkých podmínkách. Před zimou je vždy trápí otázka, jak přežít. Chtějí jen férový život, a kdo jim ho nabídne, tak je jejich člověk," vysvětluje Řehka, jenž se netají obdivem k tomu, s jak těžkými životními situacemi si prostí Afghánci umějí poradit.
Naváděl bombardér B-1
Jaké důvěře se čeští speciálové těší u Američanů, dokazuje vyprávění českého leteckého návodčího. "S americkým kolegou jsme se připravovali na vyžádání letecké podpory a on mi nabídl, zda si nechci letoun navést sám. Od něj to byla mimořádná důvěra. Ty letouny totiž stojí opravdu moc peněz," vysvětluje návodčí. Protože je v té chvíli palbou už nikdo neohrožoval, požádal pilota, aby jen nízkým průletem demonstroval sílu.
"Na druhé straně bylo chvíli ticho a pak pilot odpověděl, že se musí zeptat v Tampě. Netušil jsem, že kdesi nad námi není stíhačka F-16, ale v osmikilometrové výšce velký bombardér B-1. Nízký průlet je pro tento letoun dost neobvyklým manévrem. Proto musel požádat o povolení až na velitelství v Tampě na Floridě. Tam mě museli považovat za exota, že něco podobného vůbec chci. Ale souhlasili, protože to dělali pro vojáky na zemi, kteří to potřebují. A to je u Američanů standard," vysvětluje návodčí.
