Jsem rád, že mohu přispět s vlastní troškou do mlýna, aniž bych si přitom musel vypomáhat fabulí či nadsázkou.
Moje matka, s níž jsem vyrůstal, byla tak chudá, že když letěla v sedmdesátém třetím na filmový festival do Cannes, musela sedět v turistické třídě, a tak pro mě peníze zůstaly po drtivou většinu dětství vysloveně abstraktním pojmem. Jestliže podle japonského boháče Roberta Kiyosakiho setrvá devadesát procent populace po celý život v chudobě především kvůli strachu z peněz, já se věru neměl čeho bát.
Důležitý moment přišel, když mi bylo jedenáct. Tehdy jsem chtěl spolu s několika dalšími spolužáky oslavit úspěchy socialismu kolektivní demonstrací tělesné zdatnosti. Půl roku jsem dřel jako důlní koník, abych se s venkovským týmem dostal až na pražský Strahov, nakonec jsem ovšem jako jediný ze třídy spartakiádní finále nezažil.
Maminka musela zaplatit zálohu na sobolí kožíšek, a tak jí chyběly potřebné tři stovky k pokrytí mého pražského pobytu... Ronil jsem krokodýlí slzy, ale později jsem svou neúčast na bolševické monstrakci udal jako projev uvědomělého disidentství.
Penízky zkrátka chyběly; na co jsem si naopak nemohl v dětství stěžovat, byla strava. Vždy bohatá na bílkoviny a minerály! Chrousty jsme obědvali třikrát týdně. Jednou je má poněkud roztěkaná matka připálila a vše se provalilo na veřejnost.
Tvrdil jsem spolužákům, že je kupujeme v plzeňském tuzexu a že jde ve skutečnosti o chrousty v prášku. Z celé třídy mi to ovšem zbaštil pouze Emil Horváth, který dokonce další den přinesl návod, jak se opékají cvrčci.
Co si pamatuji z těch časů vůbec nejvíc, byly veliké smutné oči mé maminky, když musela po večerech popíjet ten nejsprostší Martell, jen abych se já měl líp. Viděl jsem, jak si kvůli mně odtrhává od úst, a ten pohled mi rval srdce na kusy.
Rozhodl jsem se jít na kominíka, protože to byl jediný obor, na který brali už ze sedmé třídy. Byl jsem připraven ulevit své dobrotivé mamá za každou cenu... a ona to musela nějakým záhadným způsobem vytušit, protože mě poslala k tetičce do Užgorodu dřív, než jsem dosáhl dvanácti let života.
Na Ukrajině se mi docela dařilo; v jednu chvíli to už vypadalo, že se uplatním jako hlavní chod na zahradní party náměstka místního sovchozu... Jeho manželka mne ovšem i po čtyřměsíčním prokrmování shledala příliš hubeným, a tak jsem byl poslán zpět na Šumavu. Mamince jsem si netroufal po takovém selhání vůbec přijít na oči.
Příštích dvanáct let jsem se živil v Boubíně kůrou smrků a choroši, pak ovšem přišel Vítězný listopad a s ním můj strmý vzestup.
Když vzpomínám na ta dávná léta, říkám si, že tomu dnešní mladí pomalu ani nebudou chtít věřit. Úcta k rodičům bere tak jak tak za své, ale já jsem rád, že jsem se stal alespoň tím milionářem, když už mi nevyšel kominík. Máma má trochu obavy, jestli nedělám něco, co mě netěší, ale takoví už rodiče prostě jsou... vždy plní starosti o svá dítka.
KDO JE MARTIN REINER
Martin Reiner (1964) se narodil a žije v Brně. Někdejší vydavatel (mimo jiné knih Michala Viewegha), dnes rentiér a spisovatel. Publikoval sedm knih, na podzim vyjde v nakladatelství Host jeho román Lucka a já.Vydával časopis Neon (označovaný konkurencí za literární Playboy), organizoval festival Poezie bez hranic a přivedl do Česka slam poetry.
Problematice milionářství se až dosud systematicky nevěnoval.
