Koalice se nemohla sjednotit ani na tak volné, nic neříkající a nic nezaručující smlouvě, protože její největší strana, ČSSD, je rozdělena na dvě frakce, z nichž jedna, ta "komunistická", která si přeje otevřenou spolupráci s KSČM, převládla.
Příkop mezi těmito dvěma frakcemi kdysi hrdé, silné demokratické strany je hlubší, než příkop mezi "pravostředovou" frakcí a jejími koaličními partnery. Nevydržela proto, že v ČSSD nikdy nebyla vůle takovou smlouvu uzavřít, nikdy nebyl konsensus o její potřebě, nikdy nebyla vůle krizi řešit jinak, než "potrestáním" koaličních partnerů.
Naopak, alespoň v její komunistické frakci, převládl názor, že krize je možno využít k zahájení otevřené spolupráce s KSČM a k vyrovnání si účtů s Grossovou frakcí za porážku na sjezdu ČSSD. Jestliže dříve projevovala ČSSD sklon ke zneužívání Poslanecké sněmovny k vyřizování si vnitřních sporů (v případě volby prezidenta), dnes dokázala k tomuto účelu nejen zneužít naše demokratické instituce, ale ohrozit i celý náš demokratický systém.
"Pravostředová" frakce k tomuto smutnému konci přispěla mírou vrchovatou. Ztotožnila se se svým zkompromitovaným předsedou natolik, že spojila svůj osud s jeho osobními ambicemi, a ukonejšena úsměvy Zdeňka Škromacha a jeho kolegů, a jejich deklarovanou podporou Stanislava Grosse, uvěřila, že je jejich strana je opět sjednocena a může pod jeho vedením znovu získat podporu veřejnosti. Dokonce tomu uvěřila natolik, že si neváhala vytyčit takové smělé cíle, jako získání třicetiprocentní důvěry voličů v nadcházejících parlamentních volbách. Nikdy si nepovšimla, že levicová frakce ČSSD jim nepřipravuje cestu, ale mydlí schody. Deklarovaná podpora Stanislava Grosse, a jeho osobní vendety proti "těm kdo zavinili pád vlády", sloužila jen vystupňování požadavků až do míry, která nebyla únosná k dosažení dohody. A když dohody bylo přesto dosaženo, žádají zastánci "tvrdé linie" návrat jednání k bodu nula, se stejnými nepřijatelnými podmínkami. Co ve skutečnosti chtějí, je konec jednání, konec úvahám o koaliční vládě.
Výsledkem pátečního rozhodnutí vedení ČSSD bude prohloubení její krize a možná i její rozštěpení. Naše nejstarší demokratická strana je opět před historickou křižovatkou. A opět jak se zdá, bude pořadatelem svého vlastního pohřbu.
V procesu řešení krize neobstál ani Miroslav Kalousek a jeho KDU-ČSL. Pojistky v (ne)koaliční dohodě byly, pokud jsou neúplné informace pravdivé, jen symbolické. KDU a US podle nich nemohla zabránit ČSSD, aby prosazovala zákony spolu s KSČM. Dohoda podle dostupných informací bránila ČSSD "spolupracovat s komunisty" pouze tehdy, pokud by zákon byl navržen KSČM. Nic ale nebránilo tomu, aby takový zákon navrhla, po dohodě s komunisty, ČSSD, a aby jej potom KSČM ve sněmovně podpořila.
"Protikomunistická pojistka" v dnes už mrtvé smlouvě byla asi tak platná, jako když je vašim sousedům zakázán vstup do vaší zahrady, pokud dveře otevře on. Otočí- li však klikou jeho manželka, mohou oba vstoupit.
Proč na takovou dohodu přistoupil, ví jen pan Kalousek sám. Přiznám se, že tomu nerozumím. Vrhá to divné světlo na tvrzení KDU-ČSL, že nikdy nepřistoupí k dohodě, která by umožnila KSČM podíl na vládě. Rozhodně tím nepřispěl ani své straně ani veřejnosti.
Neuzavření dohody znamená, že Stanislav Gross bude dál v čele vlády. Jeho rezignace by znamenala jmenování nového premiéra a hlasování o důvěře vládě, a pochybuji, že si to vládnoucí frakce ČSSD a KSČM přeje, spíše se tomu bude bránit, a bude tomu chtít za každou cenu předejít, znamenalo by to nutnost odkrytí karet. Gross bude zatím tolerován, jeho budoucnost je ale ohraničena dobou vládnutí této vlády, jen do příštích voleb. Stanislav Gross se stal chodící a mluvící politickou mrtvolou.
Obávám se, že stejná budoucnost čeká i Českou sociálně demokratickou stranu.
Názor čtenáře byl redakčně upraven.
