Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Pád Varšavské smlouvy před 25 lety měli Sověti za zradu, vzpomíná Dobrovský

  11:32aktualizováno  11:32
Před čtvrtstoletím byla v Praze rozpuštěna Varšavská smlouva. S odsunem sovětských okupačních vojsk z území Československa to byl další neklamný signál nové doby a pomyslná tlustá čára za nadvládou Sovětů. „Riskovali jsme a tvrdě tlačili na Moskvu,“ vzpomíná novinář, diplomat a exministr Luboš Dobrovský, který stál u pádu vojenského bloku.

Někdejší ministr obrany federální vlády a velvyslanec v Moskvě Luboš Dobrovský | foto: Lubomír Světnička, natoaktual.cz

Luboš Dobrovský

Někdejší ministr obrany federální vlády a velvyslanec v Moskvě Luboš Dobrovský

Novinář, překladatel, politik, diplomat. V letech 1959 až 1968 byl redaktorem zahraniční redakce Československého rozhlasu. V srpnu 1968 se podílel na podzemním vysíláni rozhlasu. V roce 1970 byl vyloučen z KSČ a roku 1976 se stal jedním z prvních signatářů Charty 77. Po roce 1989 byl mluvčím Občanského fóra, vyjednával odsun sovětských vojsk i rozpuštění Varšavské smlouvy. Od ledna do června 1990 působil jako náměstek Federálního ministra zahraničních věcí. Od října 1990 do června 1992 byl ministrem obrany České a Slovenské federativní republiky. Poté byl do února 1996 vedoucím Kanceláře prezidenta republiky Václava Havla. V letech 1996 až 2000 působil jako český velvyslanec v Moskvě.

Když si vzpomenete na tu dobu před pětadvaceti lety, věřil jste, že se nakonec Varšavská smlouva opravdu v Praze rozpustí a nepřijde něco nečekaného, co by ten proces minimálně oddálilo?
Vzpomínám si na to, jak jsme byli nadšení tím, že se nám podařilo dotáhnout do úspěšného konce to dlouhé a velmi náročné a do jisté míry i riskantní jednání o odchodu sovětských okupačních vojsk. To nás samozřejmě úžasně povzbudilo. A to i přesto, že jsme byli skutečnostmi, které do jednání Sověti vnesli, nikoliv vymyšlenými argumenty, přinuceni prodloužit dobu odchodu sovětských vojsk o půl roku. Vedoucí sovětské delegace, velvyslanec Oboimov, mě v Moskvě mezi čtyřma očima vyložil, že příliš rychlý návrat vojsk z Československa by zřejmě vedl k vojenské vzpouře.

Sověti vskutku neměli kam ty vracející se okupanty umístit. Nepočítali s tím v dané chvíli. Oboimov mi řekl, že pokud dobu odchodu neprodloužíme, bude muset přerušit jednání. Bylo mi jasné, že neblafuje, a tak jsem navrhl, že okamžitě s generálem Ducháčkem odletíme do Prahy, budeme informovat prezidenta Havla. On, Oboimov, ovšem bude muset přimět Michaila Gorbačova, aby o to prodloužení našeho prezidenta požádal a nabídl ústup od plateb za majetky, které tady Sověti zanechají. A stalo se.

A přesto, že jsme jednali v té věci ne zcela s podporou našich budoucích spojenců, varovali nás před příliš tvrdým, neústupným postojem vůči Moskvě v obavě, aby se Sověti nevzepřeli těm pro ně zásadním změnám zásadně, uspěli jsme. V té dobré náladě jsme samozřejmě jednání o rozpuštění Varšavské smlouvy vedli s jakousi samozřejmou nadějí, že i tady budeme úspěšní.

Ale Sovětům se takový plán určitě příliš nezamlouval?
To jednání bylo velmi složité. Nebyli to jenom Sověti, tenkrát ještě existoval Sovětský svaz, kdo se bránili rozpuštění Varšavské smlouvy. Byli to i někteří ostatní členové této agresivní vojenské instituce. Šlo o to, zda by nestačilo, aby každý členský stát z Varšavské smlouvy pouze vystoupil nebo abychom ji zcela zrušili. Náš názor, zformulovaný a preferovaný především tehdejším prezidentem Václavem Havlem, byl, že musíme tu smlouvu zrušit.

Účastnil jsem se jednání od samého počátku jako náměstek ministra zahraničí Jiřího Dienstbiera a dobře si pamatuji, jaké složité jednání jsme vedli třeba s polskými diplomaty. Byli toho názoru, že bychom snad nemuseli Sověty tlačit k tomu, aby přistoupili na okamžité rozpuštění a zrušení všech institucí, které pakt vytvářely. Trochu složitá debata byla i s Maďary. Třeba Bulharsko vystoupilo, aniž by se zpočátku debaty o rozpuštění významněji účastnilo.

Po dlouhých a složitých jednáních, která trvala přes celou noc, nakonec Dienstbier spolu s Eduardem Ševardnadzem (tehdejší ministr zahraničních věci SSSR, pozn. red.) dospěli k takovému závěru, který byl rozumný a usnadnil celé řešení. Tedy, že nejprve budou zrušeny vojenské struktury, ale Varšavská smlouva v té své formálně politické rovině ještě po určitou dobu bude trvat. A tehdy také byl zvolen generálním tajemníkem Dienstbierův náměstek Zdeněk Matějka.

Zasedání Rady ministrů Varšavské smlouvy v prosinci 1981

Zasedání Rady ministrů Varšavské smlouvy v prosinci 1981

Měl ještě tedy nějaké pravomoci?
Dokladem toho jeho postavení bylo razítko, které si přivezl z jednání v Moskvě. Pravomoci byly formální a v oné chvíli na ně nikdo ani nemyslel. Rozhodující bylo, že Varšavská smlouva bude zrušena, a že z ní tedy nebudeme vystupovat. Tím bychom totiž dali najevo, že snad měla nějaký pozitivní smysl. Což byla snaha Sovětů - udržet nějakou pozitivní představu o historickém významu tohoto vojenského uskupení, které se zasloužilo o krvavé potlačení maďarské antisovětské revoluce v roce 1956 a „méně krvavé“ potlačení takzvaného Pražského jara v roce 1968 v Československu. Krvavé však bylo, protože obětí byly asi čtyři stovky .

Varšavská smlouva

Znak Varšavské smlouvy. Uspořádání vlajek je podle prvních písmen názvů členských zemí v azbuce, takže Československo je až na posledním místě

Vojenský pakt evropských zemí takzvaného východního bloku v letech 1955 až 1991. Vznikl na základě Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci podepsané 14. května 1955 Albánií (do roku 1968), Bulharskem, Československem, Maďarskem, Německou demokratickou republikou, Polskem, Rumunskem a SSSR ve Varšavě.

Formálně byl reakcí na zřízení takzvané Západoevropské unie a Pařížské dohody umožňující vstup Německé spolkové republiky do NATO. Albánie se přestala angažovat v rámci Varšavské smlouvy v roce 1962 a 13. září 1968 pak na protest proti intervenci armád pěti členských zemí do Československa smlouvu vypověděla. Intervence se nezúčastnilo také Rumunsko.

Po rozpadu Sovětského svazu byla 25. února 1991 Varšavská smlouva úplně rozpuštěna.

Jak se sovětští zástupci tvářili, když jste za nimi přišli, že chcete rozpustit něco tak „na věky neochvějného“, jak Varšavskou smlouvu označovali?
V Praze jsem se už jako ministr obrany zúčastnil rozpuštění vojenských struktur a mám na to takovou vlastně tragikomickou vzpomínku. Když jsme podepsali ten akt, promluvili ministři Ševardnadze i Dienstbier a další, všechno skončilo a rozešli jsme se k volnému jednání každý s každým. Já jsem postavy poměrně malé a tehdejší ministr obrany Sovětského svazu byl takový muž kolem 190 centimetrů a dejme tomu 150 kilogramů. Objal mne a se slzami v očích mi řekl, jak je mu líto, že i my jsme zradili tu společnou myšlenku, jejímž cílem bylo ve světě zachovat mír.

V té době už jsem ovšem znal operační plány Varšavské smlouvy. Nepochybně on je znal daleko důkladněji a daleko dříve. A přesto ten člověk mluvil o míru. Operační plány stanovovaly všem těm armádám, ale zejména naší československé lidové určité směry útoku a že v komplexu ostatních vojsk budeme pokračovat až k Rýnu.

Plán předpokládal, že i my použijeme během útoku na Západ i několik desítek jaderných výstřelů a že v určitém prostoru západní Evropy naše armáda zkrátka přestane existovat. Budou takové ztráty, které budou nenahraditelné, ale bude to v okamžiku, který bude moci být nazván vítězstvím Varšavské smlouvy nad kapitalistickým nepřítelem. Ty jeho slzy a ten jeho výrok mě dodnes zní věrohodně. Ten člověk své propagandistické nepravdě hluboce věřil.

Závěrečný akt rozpuštění v Praze byl dán také tím, že Československo bylo takzvanou předsedající zemí Varšavské smlouvy. Legenda praví, že ta pečeť či razítko generálního tajemníka zmizelo.
To bychom se museli zeptat Zdeňka Matějky. Je ale docela možné, že to ještě má doma (smích). Netuším, kam to přišlo. Už jsem se o to později moc nestaral, protože v tom okamžiku bylo zřejmé, že i druhá fáze, která nastala po rozpuštění vojenských struktur, dospěje k rychlému podpisu a konečnému rozpuštění Varšavské smlouvy.

Měli jste tehdy nějaké reakce ze strany západních zemí?
Při jednání o odchodu okupačních vojsk z Československa jsme o průběhu informovali naše budoucí spojence, představitele západních států. Setkávali jsme se s jistými doporučeními, abychom netlačili na Moskvu příliš tvrdě, že by to mohlo vést k nějakému významnému odporu ze strany Sovětského svazu. Že by se někdo mohl vzbouřit minimálně proti Gorbačovovi a Ševardnadzemu, kteří sice nebyli plánu nějak zvlášť nakloněni, ale cítili nutnost té změny. My jsme přesto dál pokračovali. A když jsme pak informovali partnery na Západě o našem směřování k rozpuštění a likvidaci Varšavské smlouvy, tak jsme se setkávali nejen s varováním ale i s odporem, že je to riskantní, že v celém tom prostoru vznikne jakési bezpečnostní riziko, které nebude možné kontrolovat kontaktem s Moskvou.

Uváděli jsme argumenty opačného druhu a přeci jen se nakonec podařilo přesvědčit i budoucí spojence, že naše cesta směřující k absolutnímu ukončení existence Varšavské smlouvy je správná. To jediné, co snad i v souvislosti s tím vším nastalo a mělo možná také vliv na takzvaný protigorbačovský puč, byl ve své podstatě ten pocit porážky sovětských jestřábů, kteří se cítili být zrazeni ve své vnitřní jistotě, že se tu ruší něco, co zajišťovalo Sovětskému svazu bezpečnost a jistotu dalšího bezpečného ovládání celého imperiálně chápaného prostoru nejen svazových republik včetně Pobaltí, ale i vzdálenějších kolonií, jakými jsme byli my, Polsko nebo Maďarsko.

Schéma ofenzivní obrany v podání sovětských plánovačů

Schéma ofenzivní obrany v podání sovětských plánovačů

V té době došlo také ke znovusjednocení Německa. Promítaly se tyto dva nejzásadnější procesy nějak do sebe? Byla tam nějaká spojitost?
Byla tam obava, že celý ten proces odsunu sovětských vojsk z území tehdejší Německé demokratické republiky, která se právě připojovala zpět ke Spolkové republice, by nějak náš tvrdý tlak směrem k Moskvě mohl odchod vojsk narušit nebo zpomalit. Ukázalo se ale, že se to nestalo. Nic se nezpomalilo, naopak. Jsem přesvědčen, že to naše naléhání a sebevědomí, dnes se na to dívám jako na velmi riskantní proces, rostlo z hluboké jistoty, že na naší straně je historická oprávněnost toho, co činíme.

Myslím si, že i celý proces sjednocování Německa přiměl Sověty k racionálnímu chápání té věci jako nezbytnosti, že pokud bude dokončena co možná nejrychleji, usnadní další ekonomický rozvoj Ruska a usnadní všem porozumět novému uspořádání.

Když jste byl federálním ministrem obrany Československa, v jakém vztahu k vám byla tehdejší sovětská vojska? Mohl jste přijet na inspekci do posádky?
Samozřejmě jsem tam přijet mohl, ale nebylo to potřeba. Celý proces probíhal tak, jak bylo dohodnuto. Velkou zásluhu na tom bezproblémovém odchodu sovětských vojsk má tehdejší velitel střední skupiny vojsk Eduard Vorobjov. Mimochodem velice statečný člověk. Ten především jako voják plnil rozkazy, které mu z dohody uzavřené se Sověty vyplynuly. Později se ukázal být vskutku neuvěřitelně statečným. V době první čečenské války byl jmenován velitelem skupiny vojsk, která měla prostřednictvím tankového útoku obsadit Groznyj.

Fotogalerie

Já jsem se později v době, kdy jsem byl velvyslancem v Rusku, s ním setkal několikrát a docela jsme se spřátelili. On rozkaz tehdy odmítl splnit. Vyslal průzkum do Grozného a zjistil, že obrana prostřednictvím ručních protitankových zbraní je ve městě připravena tak, že s největší pravděpodobností by tanky neprojely a dopadlo by to špatně. Odmítl proto rozkaz splnit s argumentem, že útok není dobře připraven.

Tehdejší ministr obrany Pavel Gračov ho samozřejmě okamžitě odvolal a chtěl ho postavit před vojenský soud. Gračov pak sám vedl ten útok a skutečně to dopadlo tak, že tankové jednotky tam všechny zůstaly. V úzkých ulicích města byly tanky rozstříleny, zatarasily ulice a byl to masakr a obrovská prohra. A to také zachránilo Vorobjova před vojenským soudem. Odešel z armády a byl krátce na to zvolen do Státní dumy za jednu z mála vskutku demokratických politických stran, jejímž předsedou byl jistý Konstantin Borovoj. Musím říct, že mě imponoval tím, co udělal a jeho práce ve Státní dumě směřovala vždycky ve prospěch posílení demokracie. Voják a občan, který směřoval k demokracii.

Věděl jste jako ministr do detailů, jakou výzbroj na našem území sovětská armáda má?
Dodnes se vede spor, zda na území byly uloženy jaderné hlavice. Já jsem ještě jako náměstek a později jako ministr dělal vše proto, abych našel odpověď. Že tady byly nosiče, to ano, to jsme věděli. Jestli i hlavice, to jsme nikdy neuměli zodpovědět s jistotou. Nenaměřili jsme žádné zbytkové radioaktivní záření na místech, která připadala v úvahu. Známe dokumenty, které hovořily o tom, že k těm nosičům by byly hlavice dopraveny v určitém termínu od vyhlášení nějakého stavu pohotovosti. Někteří tvrdí, že viděli jakýsi jiný dokument, který prokazuje, že tady jaderné hlavice byly. Já nemohu říci, že tady byly, ale nemohu ani tvrdit, že tady nebyly. Osobně se domnívám, že ne, ale to je domněnka, která vychází z nepřímých důkazů. Nenašli jsme nic, co by existenci potvrdilo.

Mobilní odpalovací zařízení s raketou OTR-22 Temp S, v kódu NATO SS-12

Mobilní odpalovací zařízení s raketou OTR-22 Temp S, v kódu NATO SS-12

Kdyby vám někdo v listopadu roku 1989 řekl, že do roka a půl nebude existovat Varšavská smlouva, věřil byste mu v tu chvíli?
No, on (Václav Havel - pozn. aut.) to řekl, že ji musíme zrušit. Ale my jsme tenkrát neuvažovali, jestli to je nebo není možné. Řekl to a my jsme začali pracovat. Měli jsme na to naprosto stejný názor. Naše sebevědomí v té věci bylo mimořádné. Zejména v riziku, které jsme si tak moc neuvědomovali.

Shodou okolností se za týden koná ve Varšavě, kde Varšavská smlouva vznikla, jeden z nejdůležitějších summitů Severoatlantické aliance. Ten je chápán mimo jiné jako odpověď na stávající ruskou politiku. Vy jste už před lety veřejně deklaroval, že klíčovým faktorem ruské zahraniční bezpečnostní politiky zůstává geopolitika. Ne všichni to tehdy přijali vážně. Napadlo by vás před těmi pětadvaceti lety, že může přijít doba, že to, co jste tehdy dohodli, může být takto zlehčováno?
Musím říct, že moje setkání nejen se Ševardnadzem, ale i s Gorbačovem a později i s Borisem Jelcinem ve mě vyvolávalo naději, že snad přeci jen byla překonána nějaká etapa toho nesmyslného sovětského imperiálně agresivního konceptu. Zejména v okamžiku, kdy jsme jednali i s některými sovětskými diplomaty, třeba s tehdejším velvyslancem Borisem Pankinem, který byl racionální člověk. Měl jsem tehdy velmi silný pocit, že ten imperiální a agresivní prvek ruské zahraniční politiky je nejen výrazně oslaben v té své materiální podobě, ale že se oslabuje i v tom myšlení a uvažování. Teprve v okamžiku nástupu Vladimira Putina do funkce předsedy vlády Ruské federace, jsem však začal svůj názor opravovat a později výrazně opravil.

Bylo zřejmé, že Vladimir Putin vede svou vnitřní politiku tak, aby obnovil prestiž a sílu ruské armády, která byla výrazně potlačena nejen tou porážkou politickou, rozpuštěním Varšavské smlouvy, ztrátou celé řady území někdejších svazových republik, ale také velmi oslabena prohrou v takzvané první čečenské válce.

Myslíte, že právě to byl ten impuls?
První čečenská válka ukázala naprostou neschopnost dovést boj do vítězného konce. Ta armáda byla v Čečensku poražena. Ovšem s nástupem Putina do funkce ministerského předsedy Ruské federace, která vznikla po rozpadu Sovětského svazu, se pod vedením přímo Putina zahajují přípravy k nové válce. A připravil ji tak, aby bylo dosaženo vítězství.

I za cenu opravdu drastických válečných způsobů. Ruští vojáci neváhali bombardovat Groznyj a další čečenská města; byla to válka nemilosrdná. Ze strany Čečenců stejně nemilosrdná jako ze strany Ruska. Čečenský odpor byl obtížně podporovatelný, protože jeho hlavními aktéry byli lidé, kteří neváhali bojovat jako teroristé a také se jako teroristé chovali. Obsazovali nemocnice, školy. Ta válka ovšem prospěla Putinovi. Obnovil prestiž armády a získal tuto vojenskou sílu na svou stranu. Jeho další politický vývoj směřuje po celou dobu až dodnes, k obnově Ruska jako nezanedbatelné velmoci.

Stává se mezitím prezidentem. Vždy s velkou podporou ozbrojených sil o jejichž další rozvoj a modernizaci trvale a úspěšně pečuje. Neváhá měnit jejich vedení a velení. Po určitou dobu se stává ministrem obrany civilista, jsou odstraněni staří generálové, kteří nebyli připraveni na modernější pojetí armády a nakonec jsme svědky toho, že po jakémsi korupčním skandálu se znovu stává ministrem obrany voják - armádní generál Sergej Šojgu.

Armáda je rozmísťována novým způsobem, je zásobována novými moderními zbraněmi, rozpočet armády roste nadmíru (kolem pěti procent HDP. U nás je to asi 1,04%). Armáda získává nové schopnosti, výrazně je posilována její kosmická část, raketové vojsko, ale i speciální síly. Ty jsou pak použity, jak jsme toho byli nedávno svědky, při okupaci a násilné vojenské anexi Krymu. To všechno dál pokračuje a jeden z místopředsedů premiéra Dmitrije Medveděva je pověřen právě rozvojem obranného průmyslu.

Ruská armáda narozdíl od armád evropských trvale rozvíjí své bojové schopnosti každoročně několika obrovskými vojenskými cvičeními s mohutnými přesuny, s velkými nároky na logistiku, kdy v pohybu bývají desetitisíce příslušníků ozbrojených sil. Konečně ruská vojenská účast na bojích v Sýrii je ve skutečnosti jedno velké ostré armádní cvičení.

Právě neohlášené masivní manévry ruských sil kritizuje Aliance. Někteří přitom upozorňují na jejich až podezřelou časovou shodu se skutečnými vojenskými akcemi Ruska.
Mezi ruskou federací a Aliancí existuje od vytvoření Rady NATO-Rusko dohoda o tom, že obě strany budou svého partnera informovat o přípravě takových cvičení, o jejich definovaném cíli a partner bude moci prostřednictvím pozorovatelů se takových cvičení zúčastnit. Aliance svá cvičení včetně toho nedávného na území Polska dostatečně včas do Moskvy oznámila, ruští pozorovatelé se zúčastnili. Zatímco ta velká cvičení ruských vojsk, také v přímé blízkosti hranic členských států NATO, nejsou do Bruselu oznamována, nejsou na ně zváni pozorovatelé a bohužel cíle některých těch cvičení jsou zcela otevřeně agresivní a nepřátelské a definují jako smysl toho útoku obsazení například určité části polského území nebo některých pobaltských republik. To je samozřejmě dost vážný rozdíl.

Společné cvičení armád Varšavské smlouvy, přibližně rok 1970

Společné cvičení armád Varšavské smlouvy, přibližně rok 1970

Moskva to však vnitřně „ospravedlňuje“ tím, že to je reakce na zvyšování vojenské přítomnosti NATO u ruských hranic.
Kreml neustále hovoří o jakýchsi rizicích a o nějaké hrozbě, spočívající v tom, že se NATO přibližuje k hranicím Ruské federace a že je to porušením jakési dohody, kterou údajně americký prezident Ronald Reagan učinil s tehdejším ruským prezidentem Gorbačovem. Dokumenty, které já jsem měl možnost sledovat i výroky těch, kdo by museli o takové dohodě něco vědět, tomu odporují. Ba dokonce ani Gorbačov netvrdí, že k něčemu takovému došlo. Jeho výroky, které se týkají té schůzky na Maltě, není možné interpretovat jako potvrzení takové dohody. Nic takového nebylo.

Navíc všechny státy, které se staly součástí Aliance, se jimi staly na základě žádosti vlastních svobodně zvolených demokratických vlád. Tvrzení některých politiků, dokonce i našich, že to jsou jakési nesvobodné akty, je nesmysl. A to co říká ruská propaganda, která v posledních dvou letech neuvěřitelně sílí a je založena na nepravdách a tvrzeních, která nemají opodstatnění, bohužel ovlivňuje i některé občany našeho státu. Tito lidé dokonce vstupují do politiky, někteří jsou poslanci našeho parlamentu za komunistickou stranu. Ale i někteří bývalí poslanci za nekomunistické strany se stávají také takovými velmi aktivními šiřiteli propagandistických velmi nebezpečných tvrzení.

Je tedy dnešní ruská rétorika podobná té z dob studené války? Tedy, „my jen reagujeme na vás!“. Aliance se k posílení přítomnosti třeba právě v Pobaltí ale přeci rozhodla přímo v důsledku skutečných ruských vojenských akcí.
V tom základu je to samozřejmě podobné. Sovětská propaganda a argumenty sovětské obranné zahraniční politiky vycházely ze stejného principu, že takzvaný kapitalistický svět je připraven Sovětský svaz zničit a Sovětskému svazu nezbývá nic jiného, než se připravovat k nějaké obraně. Ale z dokumentů, které dnes máme k dispozici a dokonce byly vydány knižně, se ukazuje, že sovětské operační plány počítaly s tím, že to budou vojska Varšavské smlouvy, která povedou ten první útok.

Ten byl naplánován překvapivě, měl v krátké době obsadit v úvodní etapě západní Evropu až k Rýnu a měl pokračovat dál. Dnes je to podobné v tom principu, že Rusko stále tvrdí, že je neustále ohrožováno a je nejen jeho právem ale povinností, aby udělalo vše, aby tomu vymyšlenému ohrožení čelilo. No, Rusko vskutku žádnou schopností vojenských sil Severoatlantické aliance, které na území Evropy jsou, ohroženo není a být nemůže. Poměr sil a poměr vzdáleností je výrazně ve prospěch ozbrojených sil Ruské federace.

Tak ostatně o tom svědčí i konstatování vojenských představitelů Aliance, že v případě, že by se ruská vojska rozhodla zaútočit nebo obsadit některý z pobaltských států, tak Aliance není schopná tomu zabránit.
To je samozřejmě pravda. Situace je ale taková, že jsme žádný obranný val nebo soubor schopností, který by byly do té míry úplné a komplexní v tomto regionu nevytvořili. My víme, jaké jsou tam síly, umíme si jistě spočítat v jakém časovém úseku by mohly být posíleny, umíme si spočítat, jakými prostředky i bez jaderných zbraní by mohly Rusové útočit. A že bychom odstrašovali Moskvu před takovým možným útokem na Pobaltí prohlášeními, že bude následovat jakási jaderná odveta, to přeci nepřichází v úvahu. Jediná možná cesta je, mít v prostoru, který je ohrožen, takovou vojenskou sílu, jejíž mohutnost odstraší možného protivníka před tím, aby se k útoku vůbec odhodlal.

Jsem pevně přesvědčen, že takový útok by byl konvenční. Celá Evropa za dlouhá desetiletí od takzvaného konce takzvané studené války obrovsky zanedbala vlastní obranu. Rusko od té doby přeci jen, pokud jde o vojenskou sílu, výrazně zmohutnělo. Cesta k nápravě situace byla popsána. Tím prvním krokem by mělo být zvýšení výdajů na obranu všech evropských zemí Aliance. Evropa se víceméně džentlemensky zavazovala, že bude každý stát dávat na obranu přibližně 2 procenta HDP. My dáváme jedno. Navíc nerozšiřujeme dostatečně, tedy v míře odpovídající síle protivníkových ozbrojených sil naší armádu, nerozvíjíme její schopnosti, setrváváme u těch maximálně 26 tisíc příslušníků AČR mírového stavu, nemáme dostatečné a dostatečně vycvičené zálohy.

Máme sice několik dokumentů, hledajících možnosti dalšího rozvoje obranných schopností našich ozbrojených sil, ty však nesměřují dostatečně silně k tomu, aby přesvědčily vládu o nezbytnosti dalšího rychlejšího rozvoje ve všech oblastech. Brání nám mimo jiné zastaralé zákonodárství, které například omezuje možnosti nákupu zbraňových systémů, brání nám naše malá schopnost nabídnout vládě model ideální představy, jak by mohla či jak by měla vypadat ozbrojená síla tohoto státu v tom maximálním možném pojetí.

Stále také zůstáváme u takové velmi zdrženlivé spoluúčasti na některých spojeneckých aktivitách. Takže třeba do Polska, kde cvičilo 31 tisíc spojeneckých vojáků, jsme vyslali 38 vojenských policistů. To není ani směšné, to je nebezpečné. Je přeci naší povinností, když by byl aktivován pátý článek Washingtonské smlouvy, poslat polské armádě na pomoc maximum. My ale nabízíme jednu mechanizovanou brigádu bez rotace.

V průběhu invaze vojsk Varšavské smlouvy bylo do československých ulic nasazeno přibližně 6 300 tanků. Toto je jeden z nich.

V průběhu invaze vojsk Varšavské smlouvy bylo do československých ulic nasazeno přibližně 6 300 tanků. Toto je jeden z nich.

Máte vysvětlení, proč se zahraniční politika Moskvy takto vyostřuje?
Ruské dějiny opakují ten koncept trvalého ohrožení Ruska a nezbytnosti dělat neustále výpady, které mají zastrašit toho možného vymyšleného útočníka a obava z propagačně stále připomínaného útoku vyvolává strach, který vytváří jednotu. Když definujete někoho, kdo vás ohrožuje, tak bez ohledu na to, zda se vám vláda u moci líbí či nelíbí, cítíte, že vám ohrožuje jenom v tom, že vám nenabízí dostatečný komfort, kdežto ten propagandou vytvořený nepřítel vás chce zničit. Na tom je v podstatě postavena celá idea udržitelnosti toho neuvěřitelně rozlehlého státu, který se táhne od Evropy až kamsi k Aljašce.

Jak hodnotíte výrok prezidenta Miloše Zemana o jeho podpoře referenda o vystoupení z EU a z NATO?
Prezident Zeman se tím výrokem krátce před summitem Severoatlantické Aliance prezentoval jako nositel vážného ohrožení naší bezpečnosti. I když zároveň řekl, že by hlasoval v referendu proti vystoupení, zahrává si s naší bezpečností a s naší základní zahraničně politickou orientací jako nezodpovědný provokatér. Obávám se, jakkoliv je to málo pochopitelné, že jeho účast na varšavském summitu může přinést další oslabení našeho postavení v Alianci. Je obtížné důvěřovat člověku, který vyslovuje tak nezodpovědné věty. Představitelé členských zemí Aliance budou hledat důvody prezidentových výroků a naleznou je v podezření, že snad nevědomky - byl bych rád, kdyby tomu tak bylo - neschopen chápat význam svých slov, prospívá úsilí Kremlu oslabit Alianci. To ovšem v každém případě oslabí především míru naší bezpečnosti. A nejen naší, ale celé Aliance.

Autor: natoaktual.cz


Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.