Přišli jsme o každodenní dávku politické rvačky, jejímž předmětem byla třeba pomlčka v názvu státu či nesrozumitelné kompetence. A přišli jsme o falešný pocit, že je naše země přece jen o trochu větší.
Navzdory počáteční pohřební atmosféře nám těchto deset let přineslo mnoho. Čeští politici se místo neproduktivních potyček se slovenskými partnery soustředili na mezinárodní zajištění země.
Vstoupili jsme do nejsilnější a zřejmě do jediné trochu efektivní vojenské aliance na světě a na dosah ruky máme nyní členství v Evropské unii. Je nepochybné, že budeme ještě dlouho diskutovat o jejích různých nedostatcích a že mnozí vlastenci nás budou od vstupu do EU zrazovat.
Bude však mnohem lepší, když se na charakteru unie budeme podílet zevnitř, než abychom zvenčí hleděli, jak nám ujíždí vlak. Upřeli bychom si množství rozumných věcí i výhod, které normálním lidem zpříjemňují život, a upřeli bychom si účast na evropském rozhodování, což suverenitu země spíše posílí, než sníží. Referendum, které nás v tomto roce čeká, bude proto mnohem důležitějším krokem než volba nového prezidenta.
A ještě jedna důležitá a dobrá věc: současný český stát vznikl jako liberální demokracie, v níž se dá žít svobodně. Svoboda pak vede k tomu, že v mnoha ohledech se situace české společnosti - i přes veškeré smutnější součásti naší každodenní reality pomalu zlepšuje.
Jistěže by nám bylo lépe bez alarmující korupce, cynického zacházení se zákony, s nižší nezaměstnaností a výkonnější ekonomikou. Ale i přes to všechno máme v mnoha ohledech dobrou zemi, která má nyní navíc velkou šanci být ještě lepší.
Není tedy důvod, proč bychom měli na někdejší československou federaci vzpomínat s přílišnou nostalgií. Je nám bez ní lépe, než nám bylo s ní. A to, co jsme při československém rozvodu před deseti lety opravdu ztratili, to nám může budoucí politický vývoj zase vrátit. Když si to sami nezkazíme, máme nyní skutečně velké šance. Hodně štěstí!
