V bývalém Československu či současném Česku však takové tvrzení nikdo nemůže brát vážně. V "dobré víře" se tu zabavovalo, v "dobré víře" se tu věšelo, mučilo, věznilo, lhalo. Tolik "dobrých věřících" (aspoň pokud jde o majetek) snad nemá ani Vatikán.
Problémy tzv. šlechtických restitucí lze rozdělit na několik přihrádek. Jedna je psychologická. Pojem šlechta je u nás spojen s asociacemi velmi nemilými. "Určitě to byli nějací Němci," řekneme si, "kteří nás už od Bílé hory vysávali. Nebo aspoň kolaboranti."
Dalším bodem jsou pochybnosti právní. Jak se ukazuje, stát, když zabavoval miliardové majetky, nedal si ani tolik práce, aby si zabavené statky skutečně právně pojistil. Aspoň ne natolik, aby se o zabavování nedalo moc pochybovat.
Zřejmě si mocní mysleli, že tu budou navěky, a jejich vlastní šlendrián se náhle obrací proti nim. Kradli a ani si nepohlídali všechna razítka. Ale nejdůležitější je něco zcela jiného.
Mnoho lidí si myslí, že minulost je jen stránka v dějepisu, která se dá přepsat nebo vytrhnout. A najednou se tu začínají rojit zvláštní postavy, tu hrabě, tu arcibiskup, jindy zase nějaký vysídlenec, a chtějí něco zpátky.
Ten, kdo v dobré či zlé víře jejich pole vlastnil, byl však mezitím ve výhodě. A soudy rozhodnou podle stejných papírů jednou tak a jindy onak. A pozor, občane nešlechtici, i o tobě tak mohou rozhodovat!
