Zdejší euroidealisté i euroskeptici vidí poprvé skutečnou Unii. Není to ani dobročinný spolek, ani hydra požírající suverenitu národů a rozpouštějící naši zvláštnost v byrokratické šedi.
Evropská cena se tvoří na trhu. A jeho zákony se nemění jen proto, že trhovci jsou faktické hlavy států.
Jednání probíhá asi takhle: "Přepustím vám tu jitrnici, pane Blair, když jinak nedáte, ale musíte mi přihodit ještě támhle tu šťavnatou okurčičku."
Pan Blair se tváří, jako by strčil nos do včelího úlu: "To bolí, pane Paroubek, vy mě dřete z kůže, když já vám dám okurku, pan Marcinkiewicz po mně bude chtít rovnou mango. Nespokojil byste se s hrstí buráků?"
Taktiky smlouvání jsou různé. Český premiér sází na vstřícnost. Polský premiér se ohání principy a málem Biblí. Úspěch však nemá zaručen ani jeden.
Kouzlo Evropské unie od jejího založení totiž nespočívá v tom, že zruší národní zájmy. Spočívá v opaku: národní zájmy se podaří sladit tak, aby nakonec byli všichni - co nejméně nespokojeni.
Evropská láska prochází žaludkem. Nejmocnější muži států, kteří jsou zároveň skutečnými vládci pětadvacítky, musí usmlouvat tolik, aby si doma zachovali tvář.
Blair nemůže svým voličům říci: Těch chudých mi bylo tak líto, že jsem kývl na to, abyste, mí milí Britové, platili ještě větší daně.
Paroubek nám nemůže sdělit: Jsme tak skvělí tygři, že nějakou almužnu z evropského měšce nepotřebujeme.
O tom, kdo a kam ustoupí a kdo co vyhraje, rozhodne obchodní jednání.
Svět stojí na obchodu a nebylo by na tom nic špatného. Jenže tenhle jarmark nemá dobrá pravidla. Kvůli vlivu Francie jsou z něj vyňati zemědělci. Spotřebují polovinu evropského rozpočtu.
Každý ví, že v době obrovské nadvýroby jsou dotace pro ně v této výši nesmyslné. Přesto se ani Tony Blair neodváží tohoto kostlivce tahat ze skříně.
Drama okolo rozpočtu není ničím proti tomu, co se stane, až zemědělské strašidlo někdo vytáhne. Pak bude Unie skutečně bojovat o život.