Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Do Tuniska přichází Fukuyamův konec dějin. Demokracie zůstává přitažlivá

  16:36aktualizováno  16:36
Tuniská „jasmínová revoluce“ stále probíhá, ale už dnes z ní můžeme vyvodit ponaučení o demokracii a demokratizaci, která dalece přesahují oblast Maghrebu. Tak začíná svoji úvahu – dle nás podnětnou - Pierre Buhler, bývalý francouzský diplomat.

Plakát s potrhanou podobiznou bývalého prezidenta Tuniska Zína Abidína bin Alího v Tunisu (17. ledna 2011) | foto: Profimedia.cz

Chceme-li zasadit jasmínovou revoluci do historické perspektivy, musíme si připomenout 4. červen 1989 – onu převratnou neděli, kdy Poláci ve volbách odstavili komunisty od moci a kdy také ovšem Komunistická strana Číny na druhém konci Eurasie rozdrtila na náměstí Tchien-an-men probouzející se demokratické hnutí. Při zpětném ohlédnutí vypadá tento den jako rozcestník na pouti lidských dějin. Jedna cesta vedla k zániku komunismu a k novému zrodu – někdy krvavému a bolestnému – svobody a demokracie v Evropě. Druhá cesta se ubírala jiným směrem: Čína zůstala v sevření vládnoucí strany, ale prostřednictvím ohromujícího a trvalého růstu přinesla prosperitu svým zbídačelým masám.

Francis Fukuyama, politolog, spisovatel

Francis Fukuyama, politolog, spisovatel

Jak revoluční rok 1989 běžel dál, americký politolog Francis Fukuyama se prozíravě, ale kontroverzně zamýšlel nad otázkou, zda cesta zvolená v Evropě nepředznamenává „konec dějin“. Fukuyama v souladu s filozofem Hegelem argumentoval, že dějiny mají určitý směr – tedy: že někam vedou –, a to ze dvou důvodů. Za prvé je to díky ustavičnému šíření technologií a liberálního hospodářského uspořádání, které má homogenizující efekt. A za druhé je všeprostupující hnací silou lidstva hegelovský „boj za poznání“, který je natolik silný, že vede bezpočet jednotlivců až k nejvyšší oběti.

Náhlá ekonomistická chvála autoritářství

Přestože panovala všeobecná shoda, že komunismus není nic než slepá ulička, hospodářský úspěch Číny a opětovné sklouznutí k autoritářství v Rusku po odchodu Borise Jelcina z Kremlu před deseti lety generovaly pesimističtější analýzu. Na povrch se vydraly teorie o „ústupu demokracie“ a obnově „autoritářských velmocí“, které odhalovaly potenciál systémů kombinujících nacionalismus se státním kapitalismem přinášejícím růst.

Jelcinovo sbohem. První ruský prezident odešel z Kremlu 31. prosince 1999, úřadu se chopil Vladimir Putin.

Jelcinovo sbohem. První ruský prezident odešel z Kremlu 31. prosince 1999, úřadu se chopil Vladimir Putin.

Někteří lidé tvrdili, že autoritářské vládnutí představuje daleko jistější a bezpečnější cestu k blahobytu, než může nabídnout demokracie, jiní velebili ctnosti „asijských hodnot“ a ještě jiní prohlašovali, že demokracie v arabském či muslimském světě by pouze vydláždila cestu k převzetí moci islámskými fundamentalisty. Nebylo divu, že autokraté všude na světě se s těmito názory ztotožňovali.

Poselství tuniské jasmínové revoluce však zní hlasitě a jasně: demokracie – a liberální politické uspořádání, v němž je zakořeněna – není pouze západní koncept (nebo západní spiknutí), ale je všeobecně přitažlivá, neboť ji žene kupředu touha po „poznání“. Navíc k ní lze přistoupit v rané fázi modernizace země.

Jistě, i autoritářská vláda dokáže řídit rané fáze industrializace. „Znalostní ekonomika“ však nemůže fungovat s umlčovanými myšlenkami. Ani nejchytřejší autoritářští vládci nedokážou zvládat komplexnost v takovém měřítku – nemluvě o korupci, která se ve skrytých zákoutích autokracie zákonitě rodí.

Třeba i tichý, nicméně zřejmý proces

„Mýtus o autokratické obrodě“ napadli američtí politologové Daniel Deudney a John Ikenberry. Ti po prozkoumání situace v Číně a Rusku nalezli jen „málo důkazů o nastolení natolik stabilní rovnováhy mezi kapitalismem a autokracií, aby se tato kombinace dala povýšit na nový model moderního uspořádání“. Ani jedna země se sice neřadí mezi liberální demokracie, avšak obě „jsou daleko liberálnější a demokratičtější než kdysi a objevují se v nich mnohé ze stěžejních základů trvale udržitelné liberální demokracie“ – hlavní překážku nicméně představují odstředivé síly, které by demokracie mohla uvolnit.

Většina zemí nezatížených touto hrozbou se však v uplynulých desetiletích připojila – ať už v tichosti, nebo okázale – k liberálnímu uspořádání. Asijským zemím, jako jsou Japonsko, Jižní Korea, Tchaj-wan nebo Indonésie, v tom nebránily ani jejich údajné „asijské hodnoty“.

Japonský ministr zahraničí Sejdži Maehara při přeletu nad Kurilskými ostrovy

Japonský ministr zahraničí Sejdži Maehara při přeletu nad Kurilskými ostrovy

Podobně i Latinská Amerika, kde kdysi působil bezpočet juntas a golpes, je do značné míry ukotvená v politickém liberalismu. V Turecku vládne umírněně islamistická strana, která hraje podle demokratických pravidel. A prezidentské volby v Íránu na jaře 2009 zřetelně odhalily neskonalou touhu po svobodě v této zemi.

Důvod k radosti

Z těchto případů je zřejmé, že rozvoj aktivuje dva kanály, které podle Fukuyamy utvářejí směřování dějin: kumulativní ekonomické a technologické změny a touhu po poznání. Oba kanály podporují rostoucí moc jednotlivce, která je branou ke svobodě a demokracii. Cesty se u jednotlivých zemí liší, nezdary nejsou ničím neobvyklým a celý proces může trvat desítky let, avšak za příhodných okolností – tak jako v Tunisku – může dojít ke skokové změně.

Jasmínová revoluce skutečně ztělesňuje všechny principy liberálního politického uspořádání, které Západ od přijetí Atlantické charty v roce 1941 prosazuje: touhu po svobodě, příležitosti a vládě zákona. Tuniská revoluce navíc vzešla zevnitř, nebyla importována v rámci nějaké vynucené změny režimu.

Bible na Twitteru

Účet KLDR na Twitteru

Tuniský lid, vedený frustrovanou střední vrstvou, která se odmítla nechat zastrašit, tak představuje zdravou připomínku stabilních a přesvědčivých sil, které dnes určují chování jednotlivců i států. Tyto síly ilustrují urychlující efekt digitální propojenosti (který je zřetelně vidět mimo jiné mezi „twittujícími vrstvami“ v Číně). A mohly by osmělit také další arabské národy – tak jak se už možná děje v Egyptě –, aby své vládce nutily k zodpovědnosti.

Ať už to v Tunisku dopadne jakkoliv, ti, kdo věří, že demokracie dělá ze světa bezpečné místo – abychom parafrázovali Woodrowa Wilsona – a že čím více jí bude, tím bude svět bezpečnější, mají všechny důvody radovat se z tak příznivého vývoje událostí.

Pierre Buhler, bývalý francouzský diplomat, působil jako mimořádný profesor na politologickém ústavu Sciences Po v Paříži.

Copyright: Project Syndicate/Institute for Human Sciences, 2011. Z angličtiny přeložil Jiří Kobělka; titulek a mezititulky jsou redakční.

Autor:


Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Miss America 2014 Nina Davuluri. Někteří Američané ji šmahem odsoudili jako...
ZÁPISNÍK. Miss America a vůdkyně Bobo. Papež poskytl interview

Hrozné, Miss America je mohemedánka. Pinožení u klausistů. Proč na rozdíl od Němců odsuzujeme velkou koalici. Rozhovor Svatého otce. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Američtí váleční veteráni navštívili památník druhé světové války ve
ZÁPISNÍK: Také Američané nadávají na svoji politiku

Spojené státy se přirovnávají k banánové republice a k ­Itálii. Americká konzervativní Tea Party žije v bublině. V bublině žije i Václav Klaus. To jsou témata...  celý článek

Titulní strana přílohy MF DNES Kavárna v nové podobě. 7. září 2013.
Příloha MF DNES Kavárna se vrací, vychází ve velkém formátu

Po prázdninové přestávce se vrací tradiční příloha Kavárna do sobotního vydání deníku MF DNES. Příloha zabývající se společností a myšlením vychází nově na...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.