Jen jen na Asadovi, jakou cestu pro svou zemi zvolí. Rozcestník na Golanských

Jen jen na Asadovi, jakou cestu pro svou zemi zvolí. Rozcestník na Golanských výšinách, odkud lze přehlédnout téměř celou jižní Sýrii (23. července 2012) | foto: AP

Do Sýrie se dá intervenovat i bez vojenského vpádu

  • 22
Velká část debaty o tom, co dělat na Středním východě, má sklon stavět realisty proti idealistům. Klasickým příkladem je Bahrajn, stejně jako Saúdská Arábie a vlastně i Egypt: výzvy vůči Spojeným státům americkým a dalším zemím, jež mají v regionu zájmy a vliv, aby se postavily za demokracii a lidská práva, narážejí na obavy, že budou-li prozápadní autoritářské režimy vypuzeny, utrpí zájmy dotýkající se národní bezpečnosti.

Evropští a američtí tvůrci politik se často snaží provést kvadraturu kruhu kompromisní politikou, která je nesoudržná a neuspokojí nikoho. Sýrie k tomuto vzorci představuje ostrý protiklad v tom smyslu, že strategické a humanitární zájmy jsou v souladu. Strategickým přáním mnoha vlád je odstranit režim, který je v blízkém spojenectví s Íránem a s Hizballáhem. Zároveň existuje humanitární přání zbavit se režimu, který připravil o život nejméně patnácti tisíc svých vlastních lidí.

Bojovníci Syrské osvobozenecké armády v Aleppu (1. srpna 2012)

Ozbrojená intervence by však byla velkým podnikem, značně náročným nejen na vzdušné síly (s ohledem na rozsáhlou syrskou síť protivzdušné obrany), ale na i pozemní síly, vzhledem k existenci přinejmenším dvou zdatných divizí, které zůstávají věrné prezidentu Bašáru al-Assadovi. Sektářská povaha syrské společnosti prakticky garantuje, že přítomnost cizích vojsk by byla jak dlouhotrvající, tak náročná.

Jednou alternativou k přímé vojenské intervenci je poskytnout opozici zbraně a další formy podpory. To se děje. Argumenty pro snahu pomoci lidem, aby se sami bránili, jsou jasné. Vyzbrojování opozice však není bez nevýhod. Hrozí, že rozpoutá občanskou válku, a věrné režimu pobízí k neústupnosti. Navíc pokud režim padne, zbraně poskytnuté k boji proti němu použijí frakce k vzájemným střetům, takže nová situace v Sýrii bude tím násilnější.

Zkusme izolaci na mnoha frontách

Intervenci však není nutné definovat ani jako ozbrojený zásah, ani jako zbrojní angažmá. Svět by mohl a měl dělat mnohem víc pro to, aby došlo k odstranění Assadova režimu.

V prvé řadě lze zesílit ekonomické sankce. Základním pravidlem by mělo být, že Sýrie bude terčem sankcí neméně přísných než ty, jež platí pro Írán. Plně zahrnuty by měly být syrské sektory energetiky a bankovnictví.

Syrští uprchlíci v Jordánsku (1. srpna 2012)

Syrské elity, které režim stále podporují, by měly platit určitou daň navíc. Přerušení letecké dopravy do Sýrie a ze Sýrie by zesílilo nespokojenost těch, kdo pravidelně navštěvují Londýn, Paříž a další města na Západě.

Arabské vlády, které jsou ze stavu věcí v Sýrii nešťastné, mohou pro vyvolání změny taktéž udělat víc. Mohly by se Sýrií přerušit všechny vazby a měly by utlumit obchodní a diplomatické vztahy s Ruskem, nejvýznamnějším vnějším podporovatelem režimu, dokud Kreml nezmění přístup.

Nadto je zapotřebí zásadně přetvořit diplomatickou misi vedenou bývalým generálním tajemníkem Organizace spojených národů Kofi Annanem pod záštitou OSN. Čas na snahu dojednat kompromis, v jehož rámci by Assadův režim souhlasil s reformami, které by uspokojily opozici, dávno vypršel (pokud vůbec kdy existoval). Účelem diplomatických snah by teď mělo být dosáhnout odchodu Assada a jeho nejužšího kroužku a zahájit proces vedoucí k novému, reprezentativnějšímu politickému řádu založenému na vládě práva.

… a další intervenční nástroje

Začínáme už pozorovat, že někteří z Assadových nejbližších prchají ze situace, již právem považují za potápějící se loď. Tento trend by bylo možné urychlit pohrůžkou, že k určitému datu, řekněme k 15. srpnu, bude obviněn z válečných zločinů každý vysoký představitel, který zůstane členem vlády a bude spojen s operacemi namířenými proti syrskému lidu. Jmenovité určení těchto osob by v Damašku vedlo k důkladnému zamyšlení.

Počet zběhů se také zvýší, pokud syrská opozice prokáže, že alternativa k Assadovu režimu je nefalšovaně otevřená a inkluzivní. Menšinoví alavité se obávají, že je stihne osud menšinových sunnitů v Iráku po Saddámovi. Uklidnit je (a povzbudit ke zběhnutí) může jedině opozice, která bude skutečně národní a formuluje principy přitažlivé pro všechny Syřany. Má-li být tohoto cíle dosaženo, západní vlády musí s rozdrobenou a relativně nezkušenou opozicí mnohem úžeji spolupracovat.

Krátce, krize v Sýrii si vynucuje vnější intervenci, ale převážně pomocí jiných nástrojů, než jsou zbraně. Potřebujeme přístup, který urychlí zánik Assadova režimu a zvýší naděje, že nebude následovat výbuch odvet, násilí a chaosu. Lidsky i strategicky je v sázce tolik, že nic menšího neobstojí.

Syrský prezident Bašár Asad (vpravo) a novopečený ministr obrany Fahd Faradž (19. července 2012)

Autor, bývalý ředitel Výboru pro plánování politických přístupů amerického ministerstva zahraničí, je předsedou nezávislé organizace Council on Foreign Relations.

Copyright: Project Syndicate, 2012. Z angličtiny přeložil David Daduč. Titulek a mezititulky jsou redakční.


Video