Pro náš stát je však potupné, za jakých okolností tam často míří. Naše soudy totiž nedokážou rozhodnout některé pře dlouhé roky. Nebo nedokážou rozsudky vymáhat.
A stát se tváří, jako by se nic nedělo. Jako by bylo řádné, že lidé čekají na pravomocný rozsudek deset let. Plnou čtvrtinu činného života žijí v nejistotě, nemohou ke svým penězům či majetku. Nebo se nemohou setkat s dítětem, sic mají svaté právo i papír od soudu.
Naše instituce stručně vzkazují: Ti lidé mají prostě smůlu. Štrasburk chápe vztah moci a občana opačně. Z jeho verdiktů můžeme číst jednoznačný výklad.
Občan tu není pro instituci, nýbrž instituce pro občana. Proces musí být přiměřeně dlouhý. Jestliže je protahován a neustále odročován a jestliže soudci různých instancí hrají mezi sebou ping-pong, místo aby rozhodli, je to vina státu.
Česká republika nedokáže zjednat průchod právu. Za to musí konkrétním obětem své nemohoucnosti zaplatit. Jinak se ta újma nedá vyjádřit. Zastánci Evropské unie by se chtělo na adresu skeptiků uštěpačně prohlásit: Tak, dámy a pánové, kde je lidskost a kde je ta odlidštěná byrokracie?
Věc je na to však příliš vážná. Štrasburské rozsudky proti České republice jsou varováním: Nežijete ve spravedlivé zemi. Nebo aspoň: Vaše spravedlnost často nesnese měřítka civilizovaného světa. Soudci a vláda by se měli rdít a v noci bdít, dokud nezjednají nápravu.
