Nepočítáme-li KSČM, má sociální demokracie ze všech tří uskupení, které mají šanci vstoupit po červnových volbách do sněmovny, na svých soupiskách zdaleka nejvyšší počet bývalých komunistů.
Jejich množství vynikne zejména ve srovnání s opozičními stranami: ODS dala šanci na poslanecký mandát pěti někdejším členům KSČ. A z nich jediný Vlastimil Tlustý zaujal pozici lídra ve středních Čechách. Koalice dokonce všechny své kandidáty přiměla k podpisu čestného prohlášení, že nikdy nebyli členy či kandidáty Komunistické strany Československa.
Lidové noviny však už počátkem března zjistily, že pětina členů KDU-ČSL na volitelných místech zahájila svou kariéru v lidové straně před rokem 1989, v době, kdy tehdejší Československá strana lidová spolu se socialisty tvořila komunisty tolerovanou součást Národní fronty, záruku "socialistické demokracie".
Podle Lubomíra Zaorálka, lídra ČSSD v Moravskoslezském kraji, není vysoký počet bývalých komunistů mezi kandidáty jeho strany náhodný: "Vnímám to tak, že jsme začali budovat moderní levicovou stranu a vyzvali jsme ke spolupráci všechny, kteří o to měli zájem tedy i ty členy KSČ, kteří pochopili, že komunistická ideologie je překonána," vysvětluje Zaorálek, který, stejně jako další tři lídři ČSSD - Vladimír Špidla, Stanislav Gross a Petra Buzková -, v KSČ nikdy nebyl.
"Rozhodující je, aby se takoví lidé přihlásili k programu ČSSD. Je to i velký úkol sociální demokracie: kultivovat určitou část veřejnosti." Ani Zaorálek nepopírá, že někdejší výzva Miloše Zemana k členům KSČ "s čistýma rukama", aby vstupovali do ČSSD, byla rizikem, které nepřineslo jen klady a zkultivované exkomunisty.
Sám Zaorálek to poznal při tvrdých střetech s jedním takovým "přeběhlíkem", šéfem premiérových poradců Miroslavem Šloufem. "Ano, v takových případech je třeba dát najevo distanc, a to se myslím i podařilo," míní Zaorálek a naráží tím na skutečnost, že doba Šloufa a jeho týmu poradců, vesměs někdejších kolegů ze stranických sekretariátů KSČ, odchodem Miloše Zemana z politiky pravděpodobně končí.
Jak už bylo řečeno, vliv bývalých komunistů v ČSSD zatím zdaleka neslábne. Jenže na rozdíl od Šloufova vesměs "funkcionářského" týmu najdeme mezi exkomunisty v ČSSD značné rozdíly.
Postupně slábnoucí, ale stále ještě vlivnou skupinu představují ti, kdo v KSČ trávili svoje mládí v šedesátých letech a po roce 1968 ze strany zmizeli: ať už vystoupili anebo byli vyloučeni. Sem patří - stejně jako premiér Zeman - například ministr kultury Pavel Dostál, zlínský lídr Miloš Melčák či jednička karlovarské kandidátky Rudolf Tomíček.
"Mohla to být určitá nerozvážnost mládí. Ale řada lidí, kterých jsem si vážil, mi říkala, chceš-li něco změnit a ovlivnit, musíš do KSČ vstoupit," shrnuje vzpomínky "osmašedesátníků" v ČSSD ministr školství Eduard Zeman, který ze strany vystoupil jako dvaadvacetiletý v roce 1970.
Podobný názor je možné najít i na druhé straně politického spektra. "V období pražského jara jsem to viděl jako možnost pomoci a projevit se, po okupaci jsem vystoupil," říká dvojka olomoucké kandidátky ODS Petr Krill.
A jihočeská čtyřka ODS, poslanec Jaroslav Zvěřina (v KSČ 1966-68), dodává: "Moje generace do toho šla spíš z blbosti." Ti kandidáti, kteří svou kariéru v KSČ zahájili až za normalizace v okupované zemi, mají pro svůj krok obvykle jiné vysvětlení a potvrzují : KSČ byla levicová strana - a tohle přesvědčení nelze jen tak odpárat, ale rozhodně jsem nikomu neublížil.
"Do strany jsem šel dobrovolně, z levicového přesvědčení a s představou, že budu moci společně s dalšími slušnými lidmi nějak změnit tehdejší systém," říká třeba pardubický lídr ČSSD Radko Martínek, který v KSČ působil od konce sedmdesátých let do roku 1990. Hned však dodává: "Příliš pozdě jsem zjistil, že to byla naivní představa."
Podobně uvažoval i jihomoravský lídr ČSSD Zdeněk Škromach: "Do strany jsem vstupoval v roce 1982 a myslel jsem si, že členství u komunistů je už něco jiného než v roce 1970. Myslel jsem, že je možné něco změnit," říká. Pro členství v KSČ v 70. a 80. letech existuje i další důvod, který kandidáti neskrývají: některé profese se prostě bez rudé knížky neobešly.
"Dělal jsem ředitele Technických služeb, tak jsem tam musel být, ale ještě rok před listopadovou revolucí jsem tím sekl," říká plzeňská čtyřka ODS Jaroslav Králík.
Také ústecký lídr ČSSD Josef Hojdar vysvětluje své členství v KSČ profesním vzestupem: bez stranické legitimace by se prý nemohl stát hlavním důlním inženýrem.
Na rozdíl od většiny ostatních exkomunistů, kteří stranu houfně opouštěli brzy po listopadu 1989, se Hojdar v KSČ zdržel déle. Vystoupil až v roce 1992: "Zjistil jsem, že KSČ vůbec nepochopila, o co jde," říká Hojdar - stejné vysvětlení pro svůj odchod má i Miroslav Šlouf.
V reflexi vlastní minulosti najdeme u oslovených různé přístupy. Jeden předvádí například bývalý Mertlíkův náměstek Jan Mládek: "Problém z mého členství v KSČ dělají akorát lidi jako jste vy a vaše plátky," odbývá Mládek otázky na svou minulost.
Příliš mluvit nechce ani zlínská čtyřka ODS Ctirad Otta. I když z jiného důvodu než Mládek: "Bylo by to na dlouhé povídání. Taková věc se obhajuje těžko, asi se ani obhájit nedá, a tak to ani nezkouším."
Komunisté ve funkcích nás provázejí celých 12 let od "sametu"
Pouze jediný ze sedmi polistopadových premiérů se může pochlubit tím, že nikdy nebyl členem komunistické strany: Václav Klaus. A předseda ODS to také rád občas připomíná. Marián Čalfa, František Pitra, Petr Pithart, Jan Stráský, Josef Tošovský i Miloš Zeman, ti všichni komunistickou stranou prošli. Byť každý v jiné době a za jiných okolností.
Pithart (český premiér 1990-1992), Stráský (poslední předseda federální vlády v roce 1992) i Zeman vstoupili do KSČ jako mladí lidé v šedesátých letech a po roce 1968 byli buď vyloučeni, anebo ze strany vystoupili - se všemi následky, které to neslo. Petr Pithart pak podepsal Chartu 77. Miloš Zeman sice ne, ale často zdůrazňuje, že byl "dvacet let na seznamu nepřátel socialistického zřízení".
František Pitra (český premiér z přelomu let 1989-90), a hlavně Marián Čalfa jsou jiné případy. Oba vzešli z komunistické nomenklatury a po listopadu se v čele vlád ocitli díky složitým dohodám o předání moci z konce roku 1989.
Další osudy se již liší: zatímco Pitru vystřídal už v únoru 1990 Pithart, Čalfa vydržel i v nových poměrech - a na svém místě vydržel s podporou prezidenta Václava Havla až do roku 1992.
A Josef Tošovský, dlouholetý šéf centrální banky a dočasný premiér z jara 1998, své členství v KSČ, díky němuž mohl v době normalizace pracovat třeba na atraktivním místě v londýnské pobočce Živnobanky, v oficiálním životopise úplně zamlčel.
Ovšem ani dvě Klausovy vlády z let 1992-1996 se bez bývalých členů KSČ neobešly. Ještě koncem roku 1989 byl ve "straně" například někdejší ministr průmyslu a obchodu, člen ODA a dlouho nejpopulárnější politik země Vladimír Dlouhý. Totéž lze říct i o ministrovi financí Ivanu Kočárníkovi.
Z šedesátých let si své znamení nesli už zmiňovaný Jan Stráský (u Klause ministr dopravy a zdravotnictví) či ministr hospodářství Karel Dyba. V Zemanově kabinetu bylo (zejména v jeho začátcích) spíš těžké hledat ty ministry, kteří se KSČ vyhnuli.
Ale našli se: vedle "mladíků" Grosse a Březiny namátkou třeba vicepremiér a dnešní předseda ČSSD Vladimír Špidla, někdejší ministr spravedlnosti Otakar Motejl či ministr životního prostředí Miloš Kužvart.
Pokud se nestane něco neočekávaného, příští premiér už s komunistickou minulostí mít problém nebude: vedle Klause a Špidly jsou "čistí" i oba lídři Koalice, Hana Marvanová a Cyril Svoboda. A ani Miroslav Grebeníček o sobě nemůže říct, že je bývalý komunista.
