Aby bylo jasno – já vůbec netvrdím, že se šéfové soupeřících politických stran nesmějí nikdy shodnout. Naopak taková shoda se někdy jeví zcela správná: třeba pokud jsou ohroženy základní principy systému nebo pokud se taková dohoda jeví jedinou možnou cestou ke zlepšení stavu země. Problém ovšem je, že Paroubek a Topolánek se umí shodnout především, když to vyhovuje jim samotným.
Česká politika posledních let připomíná válku postrádající rytířskost. Kompromitující dokument proti kompromitujícímu dokumentu, pleticha proti pletiše, urážka proti urážce, sprosťárna proti sprosťárně.
Jediná pravidla války jsou ta, že má jen málo pravidel; a i to málo se ohýbá, jak se to válčícím stranám hodí – ovšem běda outsiderovi zvenčí, který na nedostatek pravidel, třebas jen jemně, upozorní.
Jestliže má někdo námitky, soupeřící armády se spojí, ačkoli si do té doby podřezávaly krky. Žádný rýpal přece nebude strkat rypák do naší války, my se v ní pobijeme sami.
Jednorázová změna ústavy pro jednorázové vyhlášení (říjnových) předčasných voleb je právě tím ohnutím pravidel uprostřed bitvy, které ve shodě prosadili soupeřící strany. A Ústavní soud je nyní oním rýpalem zvenčí, který teď strany dovedl k zuřivosti.
Sociální i občanští demokraté se na vyhlášení voleb ústavním zákonem na jedno použití dohodli, protože (v jejich logice) oni venkoncem vládnou: o tom, podle jakých principů vládnou, rozhodují zase oni, vždyť je zvolil lid.
Jenže znakem civilizovaného uspořádání je, že některé principy jsou více než vůle politiků a lidu. I lid se totiž může mýlit. (Britský lid v roce 1938 většinově podporoval Mnichovskou dohodu obětující kus Československa Hitlerovi; ta dohoda přesto správná nebyla).
Neříkám, že by česká ústava byla bez chyby. Cesta, jak se dostat k předčasným volbám je skutečně podle stávajících postupů nadmíru těžká, a neodpovídá schopnostem české politiky a politiků. Nějaká změna, ne kvůli jedněm volbám, ale trvalá a systémová, se mohla probrat a schválit už dávno.
Nejvyšší politickou prioritou se však taková dlouhodobá změna stala až teď, když nevyšla cesta jednorázového zákona. Proč by se ostatně Paroubek a Topolánek již dříve zabývali dlouhodobými ústavními změnami, když na to voliče nenalákají? (Stejné je to s návrhem, aby prezidenta volili přímo občané – mluví se o tom od trapné prezidentské volby roku 2003, ale nestalo se nic).
Problém se řeší, až když začne obě strany pálit, narychlo a hlavně – bez ohledu na právní principy.
Že to opravdu není ojedinělá věc, dokazuje i historie proslulého náhubkového zákona: ten zavedl až pětileté vězení pro ty, kdo zveřejní například záznam policejních odposlechů, který ukazuje na podezřelé kontakty byznysmena a politika.
Také na tomto zákoně se sociální i občanští demokraté shodli: nelíbilo se jim, že novináři mohou svobodně zveřejnit zprávy o jejich telefonátech, o "soukromí" (rozuměj kšeftech), že jim tedy mohou zasahovat do jejich války. I zde dostal jeden princip – posvátný princip svobody slova pořádně na kalhoty.
