Pane biskupe, řekněme si rovnou – neměl by být biskup vzorem morálky, duchovna pro své věřící?
Tak asi by měl být příkladem pro ostatní. S tím souhlasím.
A vy takový jste?
Nejsem. Já jsem zcela normální člověk. Nehraji si na žádného svatého, ani se tak nechovám. Možná, že tím provokuji své okolí.
Jenomže podle zásad vaší církve má mít biskup "mravní osvědčenost". Splňujete tohle kritérium?
Já nevím. Necítím se v takové pozici, abych si řekl, že jsem byl vždycky naprosto čistý, naprosto bezúhonný, naprostým příkladem ostatním. To určitě ne.
Měl byste tedy být biskupem? Protože věřící očekávají od biskupa určité zásady chování.
Možná to očekávání ani není člověk schopen naplnit. Já si myslím, že biskup žádné církve není úplně ideálním představitelem toho řádu. Jsme jenom normální lidé, kteří se vědomě, nebo nevědomě dopouštějí nějakých hříchů.
Jste představitelem husitské církve. A právě Jan Hus bojoval proti kněžím, kteří žijí v hříchu. Myslíte, že by byl Hus rád, že právě vy jste biskupem?
Neříkám, že by Jan Hus byl se mnou spokojen. To asi ne. To nevím.
No tak pojďme k vašim konkrétním proviněním. Prvním je, že jste lhal, když jste zapíral pravdivost nahrávky telefonního hovoru mezi vámi a Lukášem Bořeckým, kterého jste přemlouval k sexuálnímu styku. S vaší vírou je v zásadním rozporu, aby biskup lhal. Není to dostatečné pro vaše odstoupení?
Ta moje obranná reakce byla v té chvíli asi logická. Byl jsem překvapen tím vpádem do mého soukromí. V tu chvíli jsem se stal tím normálním člověkem, který – pokud se jedná o jeho intimní život – si říká: zapírat, zapírat, zapírat. To nebyla lež ve smyslu, že bych chtěl někomu ublížit. Prostě jsem neměl odvahu hned druhý den, když vyšel ten článek, říci své rodině, církvi: ano, je to všechno pravda.
A co kdybych vám argumentovala, že lež se dá vždycky nějak vysvětlit?
Lež je špatná záležitost, to já si uvědomuji. Já jsem pravdu řekl až o dva měsíce později, a to je také moje jediná omluva. Já se neomlouvám za to, že jsem prožil k někomu nějaký cit.
Jakou lež byste jinému biskupovi neprominul? Protože, opakuji, pro vaši církev je život v pravdě klíčovou hodnotou.
Já si myslím, že to je takové podobenství s apoštolem Petrem. Zapřel nikoliv člověka, ale Krista. A zapřel ho třikrát. Přesto mu bylo odpuštěno. Pro mě je asi neomluvitelné zapřít svoji víru pro nějakou výhodu.
Další věc je, že jste se sedmadvacetiletým Lukášem Bořeckým konal pastorační službu, tedy jeho duchovní správu. A selhal jste. Využil jste svou funkci pro své osobní cíle.
Pardon. To bych takto neřekl. Lukáše jsem znal tři roky, dostal jsem ho z vězení, postaral jsem se o něj bez jakýchkoliv vedlejších úmyslů. Teprve poslední tři měsíce tam vznikla určitá citová vazba. Nestaral jsem se o něj proto, že bych z toho chtěl mít nějaké výhody.
Ovšem pan Bořecký uvedl: "Když jsem mu znovu řekl, že s ním nechci nic mít, přišel za mnou jeho spolupracovník, že musím skončit v práci, kterou mně pan Bican zařídil, a pak jsem přišel i o bydlení. Vše, co mi biskup dal, mi zase vzal."
Předně mi Lukáš nikdy neřekl, že by byl proti našemu vztahu. A zadruhé, sám mi doznal v telefonickém hovoru, že jsem ho nepřipravil o žádné zaměstnání. On měl možnost působit v tom zaměstnání až do konce loňského roku. Lze to ověřit u ředitele Pečovatelského domu v Praze-Holešovicích. Jenomže Lukášovi se nelíbila ta práce, že by se měl starat o ty staré lidi, prát jejich prádlo apod. A na základě toho, když způsobil naší diecézi škodu...
Jakou škodu?
Někomu půjčil auto naší diecéze a ten ho rozbil. Vyšetřovala to policie a Lukáš se písemným prohlášením zavázal, že do konce července loňského roku uhradí pražské diecézi 56 tisíc korun nebo sežene nějaké jiné auto. To se nestalo, tak jsme to po něm začátkem srpna začali vymáhat. A to se ztratil úplně. Odešel i z toho zaměstnání, i z toho bydlení. Já jsem ho určitě o nic nepřipravil, měl jsem zájem, aby pracoval. Aby nám mohl splácet ten dluh.
Často opakujete, že jste cítil zklamání z chování pana Bořeckého. Ale on zase říká, že cítil zklamání z vás. Cituji: "Uvěřil jsem, že mi chce pomoci, a Bican se mnou chtěl jen spát."
Lukáš byl v tom našem vztahu velice aktivní. Naprosto jasně dával najevo, alespoň slovně, že reaguje pozitivně, vstřícně. Buď to tedy se mnou myslel vážně a pak se proti mně obrátil, nebo celou tu dobu hrál divadlo.
Jako biskupovi husitské církve vám přijde v pořádku, že jste požadoval sex po muži?
Mně se stalo opravdu poprvé, že jsem se zamiloval do muže. Nikdy jsem takovou zkušenost neměl. Nevím, jestli se to může opakovat. Zřejmě jsem počítal s tím, že by mělo dojít po určité době k nějakému fyzickému sblížení. Nikdy k němu nedošlo, to musím podtrhnout. Ale že si Lukáš zřejmě účelově nahrál náš telefonický hovor a pak ho dal médiím, to bylo pro mě to zklamání. On se celou dobu choval velice, velice vstřícně. Dokonce plánoval náš vztah se vším všudy, byl rád, že byl přijat zákon o registrovaném partnerství. Takže jsem opravdu buď naletěl, nebo to myslel vážně a pak si to rozmyslel.
Ano, ale řekněte mi – přijde vám v pořádku, že ženatý biskup byl zamilován do muže a očekával fyzické sblížení?
Biskup je člověk. To znamená, že má nějaké city, které někdy těžko můžete ovládnout. Když si někoho zamilujete, tak tam nějaké ratio moc není. Je to prostě cit, který ve vás nějakým způsobem vybouchne. A teď je otázka, jestli to dokážete racionálně zpracovat a říct si – toto ne. Anebo jestli do toho spadnete. A já jsem do toho spadl.
A neměl by se biskup umět ovládat?
No, možná měl... možná to nedokáže. Prostě jsem v této chvíli jenom člověk, který těm citům podlehl.
Vy spatřujete jediné vaše morální selhání v tom, že jste nepřiznal, že ta nahrávka telefonátu je pravá? Neselhal jste morálně i vůči své manželce?
Určitě. My jsme všechny ty věci doma diskutovali. Já jsem velice rád, že mě celá rodina v této chvíli podporuje. Včetně manželky, která mi říká, že si musím sám zvážit, jakou cestou chci jít. Ona je psycholožka, takže jsme ty věci rozebírali po té odborné stránce, to je i můj obor. Já sám se musím v sobě srovnat. Říci, jestli chci jít cestou našeho vztahu, který máme 22 let, nebo jestli se ve mně něco zlomilo a jsem schopen mít kontakt třeba i s mužem. To já nevím. Protože od té doby jsem žádný jiný vztah nenavazoval.
A máte jasno v tom, jakou cestou chcete jít?
Nemám. V tom nemám jasno.
Jako biskup hlásáte svátost manželskou. Přesto jste chtěl navázat sexuální vztah s jinou osobou, ačkoliv jste ženatý. Není to opravdu dost zásadní pochybení?
Určitě je, pokud by došlo k opravdovému fyzickému kontaktu. Pak bych porušil tu svátost manželskou každopádně, že? Tady to byla spíše taková nevěra verbální. Nebo citová. Ta nevěra nebyla naplněná.
Takže svátost manželskou jste tímto neporušil?
Já jsem ji porušil v otázce slovní – verbální, citové, ale nikoliv faktické.
Tak to jste měl štěstí, že vás Bořecký odmítl, že? Vlastně vás uchránil před porušením této svátosti.
On mě neodmítal. To tvrdí teď. Protože kdyby mě odmítl, tak nebudu o nic usilovat. Jsem jaksi člověk, který se nehrne do ničeho, co nemá perspektivu. Ale ano, bylo by to dilema, takže mohu být rád, že to takhle dopadlo.
Když při kázání hovoříte o svátosti manželské, nekážete vodu a sám nepijete víno?
No tak, to by bylo, pokud bych naplnil ten mimomanželský vztah jaksi reálně. Pak by toto platilo.
A víte, že ženy mnohem hůře nesou citovou nevěru manžela než tu fyzickou?
Pokud cítím nějaké provinění, tak hlavně vůči své ženě. To je pravda. Máme dvacetiletého kluka a je třeba, aby také věděl určité záležitosti. Není to pro moji ženu snadné, ale každopádně se chováme tak, jak se chováme, nerozvádíme se.
Nebudete teď špatným vzorem pro své věřící? Když se někomu z nich přihodí to, co vám, tak si může říct – proč bych se kontroloval, je to přece lidské a svátosti jsou jen slova na papíře, která nemusíme dodržovat.
Asi v této chvíli jsem špatným vzorem pro věřící. Opravdu nejsem svatý a udělal jsem chybu. Cítím to jako vnitřní selhání a musím se s tím nějak vnitřně srovnávat. Říkám odpusťte, jestli jste toho schopni. A velká řada lidí je schopna mi to odpustit, já to cítím.
Může podle vás biskup porušovat Desatero?
No, to by neměl žádný věřící, porušovat Desatero. Ale kdo ho neporušuje? Zase je to alibismus ode mě, ale vezměte si tu přísnost Desatera! Tam není jenom o tom, že by člověk neměl smilnit, taky by neměl skutečně lhát, neměl by pomlouvat člověka atd.
Právě vy jste porušil šesté přikázání Nesesmilníš, protože tam je – budeš od sebe odhánět smilné myšlenky...
Ano, to jsem porušil. To je právě ta myšlenka, ta stačí k tomu porušení. To je pravda.
Pak jste porušil osmé přikázání – Nepromluvíš křivého svědectví proti bližnímu svému. To když jste řekl, že tu nahrávku někdo zmanipuloval, ačkoli to nebyla pravda.
Takhle. Mně se zdálo, že ten hlas je můj, ale pochybuji o poskládání té nahrávky. Lukáš to natočil v době, kdy mezi námi bylo všechno ještě naprosto v pohodě. Ale bylo to už tehdy, kdy rozbil to auto. Tak jestli si už účelově nepřipravoval jakousi obranu, kdybychom na něm ten dluh vymáhali.
Pane biskupe, když vás poslouchám, vy se kajete, omlouváte, vaše pražská diecézní rada se společně s vámi modlí a prosí o odpuštění. Víte, není to takové pokrytecké – něco provedu, pak se budu kát, a jako kdyby se nic nedělo?
To pokání není jednoduché. Protože vím, že jsem porušil dejme tomu i to Desatero. No a teď je otázka, jak se na tyto věci dívá Bůh. Já třeba naprosto náhodou otevřu na nějaké stránce Bibli a najednou vidím text a říkám si – asi Bůh ke mně takto mluví a dává mi určitý impulz, že to pokání má cenu. Že ho vnímá a slyší. Víte, mně ani tak nezáleží na tom, co si o mně myslí lidé. To je vždycky problém. Ale spíš jde o to, jestli Bůh mně odpustí, nebo ne.
A zatím nemáte představu, jestli vám odpustí, nebo neodpustí?
Podle mě se to projevilo hlasováním na pražském diecézním shromáždění, které mě ve funkci biskupa potvrdilo. Překvapilo mě, že jsem nebyl odvolán.
No tak šlo o vaši diecézi, kde jste biskupem už sedm let. Může v tom hrát roli osobní a pracovní provázanost, ne?
Podle řádu církve mě může volit a odvolat pouze diecézní shromáždění, nikdo jiný.
Jenomže vy máte pověst dokonce nejmocnějšího biskupa Církve československé husitské. Vaše kontakty a vliv je značný. Třeba členem vašeho občanského sdružení Český Kalich je vlivný náměstek primátora Prahy Rudolf Blažek. Ve vašem Husitském centru jsou členy rady Jiří Paroubek nebo spolupracovnice Václava Klause Libuše Benešová.
My musíme na naše aktivity shánět určitou finanční podporu, to je dnes už nezbytné. A tito lidé nám významně pomáhají jednak získávat další kontakty, jednak pomocí grantů a dotací zajistit projekty, jako je dětský domov nebo školství, které máme vypěstováno.
Takže máte nejvyšší politické kontakty oproti jiným biskupům a patriarchům.
To asi mám. Já jsem schopen je klidně předávat dál i našemu novému patriarchovi, pokud o to bude mít zájem. Ono se o mně tvrdí, že jsem spíš manažer než duchovní bytost. Ovšem kdybych nebyl manažerem, tak by ty naše projekty vůbec nefungovaly. A na to musím mít ty kontakty.
Nesehrála tedy roli v tom vašem neodvolání spíše ta vaše manažerská schopnost než duchovní kvality?
Je to možné, ale já nevím. To byste se musela zeptat těch lidí, kteří mi ty hlasy dávali. Jestli mě spíš vidí jako člověka, který jim sežene peníze a snaží se, aby jejich platy byly každý rok vyšší, nebo jestli mě brali jako biskupa.
Teď v pátek se sešla biskupská rada, kde jsou všichni vaši současní i několik bývalých biskupů. A nejenže vás žádají, oni vás už dokonce prosí, abyste odstoupil.
Už jim dneska nezbývá než mě prosit, že?
Ale proč neuposlechnete ten celek, tu většinu hodnostářů husitské církve?
Neuposlechnu právě proto, jak se tito někteří lidé zachovali vůči mé osobě v minulých měsících. Místo abych dostal tu pastorační podporu třeba svých kolegů biskupů, což je jejich povinnost, tak mě v tom nechali naprosto plavat. Takže já na základě tlaku těchto osobností nebudu odstupovat z funkce biskupa.
Pane biskupe, opakuji, oni vás už prosí. Žádají, abyste odstoupil. Tak co mají dělat, pokud jsou v té většině přesvědčeni, že škodíte husitské církvi?
Měli by se zamyslet, jestli oni sami jsou naprosto čistí, aby mě mohli kritizovat. Mají jenom to štěstí, že jejich problémy nebyly medializovány jako moje. Ale hrát si na svatého, který má vzít ten kámen a hodit po někom jiném, to je strašně snadné. A protože vím, že oni nemají právo mě odsuzovat, že každý z nich něco prožil a má to ve svém svědomí, tak těmto prosbám neustoupím. Nejsem sám, který dejme tomu selhal.
