Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Do hrobu chci teplé pyžamo, říká Ivan Medek

Doporučujeme   10:27aktualizováno  10:27
Dnešní společnost, orientovaná na spotřebu a rychlý úspěch, Ivana Medka rozčiluje. Ven už nechodí, ale o dění ve společnosti se stále zajímá. A je k němu velmi kritický. Bývalý redaktor Hlasu Ameriky a kancléř prezidenta Havla dostal začátkem března čestnou plaketu od předsedy vlády. Za svůj boj za svobodu a proti komunistickému režimu.

Novinář a signatář Charty 77 Ivan Medek. | foto: Dan MaternaMF DNES

"Hlavně o mně nepište, že jsem hudebník, hudební kritik nebo novinář," říká dvaaosmdesátiletý Ivan Medek na uvítanou ve svém bytě v Praze na Letné. Poslední skladbu prý napsal v roce 1946 a poslední hudební kritiku o rok později. A proč ne novinář?

„Do novin jsem nepsal, jak bych mohl, dělal jsem v Hlasu Ameriky. Novinářem byl dle mého soudu Pavel Tigrid a proti němu já jsem štěně,“ vysvětluje Medek, bývalý kancléř prezidenta Václava Havla.

Celoživotní boj za svobodu bývalého spolupracovníka Hlasu Ameriku nedávno ocenil premiér Mirek Topolánek čestnou plaketou předsedy vlády.

Jak byste tedy chtěl, aby vás lidé titulovali?
Já žádný titul nemám. Když jsem pracoval na Hradě, oslovovali mě pane řediteli, ale já jim říkal: oslovujte mě jménem a pokud možno v pátém pádě. Jsem obyčejný člověk, který se v životě o něco pokoušel a sem tam se mu něco povedlo.

Jak dnes trávíte dny?
Jsem na vozíku, ale nemám pocit, že bych byl nemocný. Jenom se nemůžu moc pohybovat, špatně dýchám a mám částečně ochrnutou pravou ruku. Prodělal jsem takové obvyklé věci jako embolie, mám těžké astma a beru kortikoidy, ale to jsou detaily, které bych nerad označoval jako nemoc, to je znak stáří.

Chodíte ještě ven?
Ne a nikdy už nepůjdu. Nesejdu ze schodů a výtah jede jen do mezipatra. Ale i kdybych se dostal na ulici, setkal bych se s něčím, co nechci. Se špatným vzduchem, randálem a psími hromádkami.

Ven nechodíte, ale o dění venku se prý hodně zajímáte.
Ano, pravidelně se dívám na všechny zprávy a druhý den si všechno přečtu v novinách. Poslouchám také většinu politických jednání ve Sněmovně a většina z nich mě trápí.

Co vás naposledy rozčililo?
Nejvíc mě rozčiluje zvláštní stav společnosti, ke kterému nemuselo dojít.

Co tím myslíte?
Jde o posunutí hodnot a kritérií. Před lety jsem hovořil s inteligentním mladým mužem z dobré rodiny. Byla ještě povinná vojenská služba a on říkal, že ho na vojnu nikdo nedostane. Povídám mu: pochopil bych to, kdybychom ještě žili v komunismu, ale u tebe je to něco jiného. Byl bys vůbec ochoten bránit tento stát? Odpověděl: K tomuto státu nemám žádný vztah. Žiju tady docela rád, ale nevím, proč bych se měl obětovat. A tady se podle mě něco změnilo, a to nejen v souvislosti s Mnichovem a komunistickým pučem v únoru 1948. Naše společnost je poznamenaná tím, že má krátkodobé perspektivy.

. O společnosti bez hodnot

Je přece důležité, co se děti naučí a ne co vydělají. Lidé musí vědět, že krást není výhodné. Dokud to bude výhodné, je to nejlepší způsob, jak získat peníze.

V jednom rozhovoru jste říkal, že Čechům chybí pocit ztotožnění se se svou zemí. To je ono?
Ano. Ten pocit musí ve společnosti vyrůstat, nejde nadiktovat. Byl přerušen v roce 1938 a předtím trval moc krátce. Dlouho jsme se rozdělovali na my a oni: Rakousko, nacisté, komunisté. Pocit sounáležitosti se zemí, který cítíte ve vyspělých demokraciích jako v Anglii nebo ve Francii, nemáme. Týká se to způsobu života, který je u nás příliš svázán s krátkodobými cíli a úspěchy. Vemte si, že životní úroveň se tady měří schopností nakupovat. Čím víc budeme nakupovat, tím budeme kvalitnější společnost. Nedovedu si představit větší nesmysl! V těch kritériích nejsou obsaženy hodnoty, které tvoří společnost – šetrnost, solidarita, vědomí spoluodpovědnosti při výchově dětí a tak dál. Je přece důležité, co se děti naučí a ne co vydělají. Lidé musí vědět, že krást není výhodné. Dokud to bude výhodné, je to nejlepší způsob, jak získat peníze.

A k tomuto stavu společnosti „bez hodnot“ nemuselo dojít?
Nemuselo, kdyby byla hned v roce 1990 zavedena přísná kritéria kvality a úspěchu. Aby nejdůležitější nebyly peníze. Jenže většina společnosti si řekla: je svoboda, začneme vydělávat. To je důležité, ale ne nejdůležitější.

Ale říkat lidem v roce 1990, že je sice svoboda, ale vlastně ne tak úplně, to by asi nepřijali.
Musela by být postavena velmi přísná právní kritéria, jakési právní ohrady, kam se smí a kam ne a ne za každou cenu vybudovat prosperující společnost. Ta je důležitá, nelze bez ní existovat, ale společnost, která ztrácí vinou zdůrazňování prosperity základní morální kritéria, je společnost, jež není postavena na pevných základech.

Řešil jste to někdy s politiky, kteří ta kritéria spolunastavovali?
Moc ne. My, kteří jsme přišli z exilu, jsme si řekli, že uspořádání společnosti a politika budoucnosti je věcí lidí, kteří žijí tady. Ale domnívali jsme se, že jsou zde přítomny určité kvality, s nimiž se musí počítat. Když jsme zjistili, že jich tolik není, bylo nám smutno.

Jak jste ale mohli očekávat, že společnost bude morálně na výši, když se tady od roku 1948 perzekvovali lidé z řad intelektuálů, vědců a duchovních, kteří se na tvorbě hodnot mají podílet?
V tom máte pravdu, ale přece jen určitá základní kritéria měla platit. Ale v prvních dnech po roce 1989 se řada lidí, zejména z církve, stáhla. A lidé tady začali mít fantazmagorickou představu, že když trpěli za komunismu, vědí o svobodě víc než ti na Západě. Ale ve skutečnosti tady opravdu trpělo jen pár lidí, ostatní byli pokořeni. Faktem je, že na konci 80. let to vypadalo, že jim to tady vyhovuje. Když jsem se vrátil z Rakouska, měl jsem dojem, že jsem se celou dobu mýlil. Myslel jsem si, že národ chce změnu režimu, že se na ni těší. Ale pak jsem pořád slýchával: no jo, ale dřív jsme měli tohle a teď to nemáme. Vždyť mnozí lidé žádnou změnu režimu nepotřebovali! Kdyby bývalo trochu víc peněz a řídilo se to shora, jak si mnozí komunisté představovali, mnozí lidé by klidně spolkli, že nemohou studovat, co chtějí, ale pojedou na dovolenou a vytvoří spotřební společnost.

Co vám na české společnosti po návratu z exilu ještě vadilo?
Máme v našich dějinách stále přítomný pocit nafoukanosti vůči světu, vůči sousedům. Když tady řeknu, že v Německu je lepší demokracie, lidé mě ukamenují. Vadí mi, že se u nás demokracie smrskla na politické strany. Bez nich se demokracie dělá těžko, ale když se má dělat jen s politickými stranami, je to katastrofa. Demokracie je především vztah mezi lidmi, vztah k zákonům. Když přijdete na policii v Německu, lidé se k vám chovají jako gentlemani, protože se to museli naučit. Měli hrůzu, že se jim nepodaří dostat se z pověsti nacistického státu.

Jenže u nás podobný strach nebyl.
Jistě, tady se nikomu nic nestalo. Vemte si takovou drobnost. Odposlouchávací zařízení v hotelu Savoy prý řídí bývalí pracovníci StB. Vedení hotelu je to jedno a lidem taky. Myslím, že tohle v demokratické společnosti nejde. Trvá dlouho, než se z té pokřivené minulosti vyhrabeme, ale zatím jsme stále jednou nohou v tom. Přemýšlel jsem nedávno o situaci na ministerstvech, vysokých školách a soudech. Tam zůstala řada lidí, kteří za komunismu neměli vysoké postavení, stále tam jsou a často brzdí vývoj. Třeba ne ze zlé vůle, ale ze zvyku.

To by znamenalo vyměnit po roce ’89 devadesát procent učitelů, úředníků a soudců, což by nešlo.
Jistěže ne, ale šlo nastavit jasná pravidla, podle kterých se mají řídit. V Německu zůstala řada soudců, kteří soudili už za nacismu. Když se jim dostal do ruky proces, který souvisel s nacistickými zákony, věděli, co mají dělat, protože se báli a taky tam měli Američany, kteří na ně dohlíželi.

Říká se, že bude trvat několik generací, než se z bolševismu v nás dostaneme, ale není to tak, že se přenáší i na mladou generaci?
Přenáší se to zejména potřebou dokazovat si úspěch a to není problém jen u nás. Ale taky mám někdy pocit, a to byste mohla posoudit spíš vy, že tady chybí dost skutečných chlapů.

. O ženách

Když potkávám mladé muže, mám pocit, že jsou to typy, kterým kdyby holka nabídla, že jim ponese tašku, přijmou to. A to je podle mě znak určitého úpadku společnosti. Bude to znít starodávně, ale rovnoprávnost v tomto směru je nepřijatelná.

Nejste daleko od pravdy.
Cítíte to taky, že? Když potkávám mladé muže, mám pocit, že jsou to typy, kterým kdyby holka nabídla, že jim ponese tašku, přijmou to. A to je podle mě znak určitého úpadku společnosti. Bude to znít starodávně, ale rovnoprávnost v tomto směru je nepřijatelná.

Ale řada žen chce rovnoprávnost.
Protože si nedovedou představit, jak by to vypadalo jinak. Že jim tu tašku ponese chlap a řekne jim: budeme dělat to a to. Ale takové to rozhodování jako nejdřív kariéra a pak děti, to je nesmyslné a pro ženy nevýhodné.

Mnohé ženy si myslí, že právě to je vrchol svobody.
Protože rozvažují jen na tu krátkou vzdálenost. Pak začne těm nepříliš mladým ženám zvonit budík a je jim najednou 45 let. Mají za sebou takzvaně kariéru, zapomenou, že kdysi si děti pouze odložily, a my budeme v situaci, ve které je velká část moderního světa. Jak říkal jeden německý politik: Nechci se dožít situace, kdy starostou Berlína bude Turek. My si budeme říkat: Proč ti Romové mají tolik dětí? Pak bude sice dlouhou dobu trvat, než se naučí číst a psát, než si vytvoří určité postavení, ale naučí se to. Do toho přijdou lidé z Východu, kteří budou dělat práci, kterou my neděláme, a my se s touto změnou budeme muset vyrovnat. Nejsem pesimista, jednou to dobře dopadne, ale potrvá to dlouho a bude v tom spousta zbytečného trápení.

Souhlasíte s tím, že čím je člověk starší, myslí si, že v době jeho mládí se k sobě lidé chovali lépe?
To je principiálně pravda, ale možná, že když jsme byli mladí, neuvědomovali jsme si tolik špatností kolem sebe.

Zaujalo mě, že jste v jednom ze svých fejetonů kritizoval děti, jak mluví sprostě. Ve své vzpomínkové knize však popisujete, jak jste jako děti mluvili sprostě a váš spolužák dal penálem učitelce po hlavě.
Ale tehdy to bylo zcela výjimečné, nebyl to standard jako dnes. Dnes je problém, že si děti neuvědomují, kde jsou hranice, a že nemají pevné zázemí v rodině. Jednou jsem jel tramvají, kde se děvčata zásadně oslovovala vole. Řekl jsem jim: holky, proč si neříkáte krávy? A ony to vůbec nepochopily.

Víte dnes něco, co jste dřív nevěděl?
Když jsem byl mladý, byl jsem mnohem sebevědomější než teď. Dnes mám pocit vděčnosti za všechno, co se se mnou stalo. Kdybych se měl rozhodnout, co bych v životě škrtl, neškrtl bych nic.

Myslíte někdy na smrt?
Ano, ale nechci říkat obecné fráze, jako že se smrti nebojím. Vím, že je nevyhnutelná, patří k životu, a až přijde, tak ji přijmu. Tím ale neříkám, že se na ni těším.

Slyšela jsem, že si chcete vzít do hrobu teplé pyžamo.
Ano, chci nejobyčejnější rakev a teplé pyžamo, protože je tam zima. Už ho mám připravené.
 

. Kdo je Ivan Medek

Ivan Medek se narodil  13. 7. 1925 v Praze. Otec jeho matky byl malíř Antonín Slavíček, který se roku 1910 zastřelil. Po jeho smrti si Medkova babička vzala malíře Herberta Masaryka. Jejich dcery Anna a Herberta se tak staly Medkovými tetami. Ivanův otec, básník Rudolf Medek, v roce 1916 dezertoval z rakouské armády a vrátil se do Československa jako jeden z vůdců Československých legií. Ivanův mladší bratr byl Mikuláš Medek, jenž se stal jedním z nejvýznačnějších českých malířů.

Ivan Medek se nejprve věnoval hudbě, napsal pár skladeb, studoval na konzervatoři hudební teorii, ale studia nedokončil. Po válce byl manažerem komorního orchestru dirigenta Václava Talicha. V 50. a 60. letech pracoval v České filharmonii, do podpisu Charty 77 byl redaktorem ve vydavatelství Supraphon. Poté jej StB začala pronásledovat. Když ho estébáci zmlátili a vyvezli za Prahu, emigroval v roce 1978 do Rakouska. Pracoval v rádiu Hlas Ameriky. Od roku 1993 do roku 1998 byl kancléřem prezidenta Václava Havla. V roce 1999 neúspěšně kandidoval do Senátu. Napsal vzpomínkovou knihu Děkuji, mám se výborně. Vyšly také jeho rozhlasové komentáře Jak to vidím.



Trump ohrožuje světovou bezpečnost, řekl historik Lukeš v Rozstřelu





Hlavní zprávy

Další z rubriky

Figuríny s oběšenci se objevily v úterý ráno 22. října na pražském Klárově
ZÁPISNÍK: Panika o českých volbách a sex v Japonsku

Cizinci se divili, proč Češi šílí kvůli volbám. Vzpomínky na válku. Málo sexu u Japonců podle The Washington Post. Fotbalové paměti. To jsou témata zápisníku...  celý článek

Sjezd ČSSD v Brně - (zleva) brněnský primátor Roman Onderka, jihomoravský hejtman a kandidát na předsedu ČSSD Michal Hašek a Zdeněk Škromach (18. března 2011)
ZÁPISNÍK: Troubové a hněv. ČSSD, ani Zeman nechápou míru vzteku v zemi

Soutěž o nejpitomější výmluvu v sociální demokracii. Podlehl Zeman přesvědčení o neomylnosti? Babiš jde nahoru. To jsou témata zápisníku "Minulý týden"...  celý článek

Syrští povstalci v bojích o město Chanasír nedaleko Aleppa (27. srpna 2013)
ZÁPISNÍK: Potáhneme na Sýrii! Čeští komunisté milují Severní Koreu

Moderátor usnul, mezi českými novináři se objevily výzvy k válčení a komunistický hejtman mluvil s velvyslancem KLDR o povodních, píše komentátor MF DNES...  celý článek

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.