Lidé si budou myslet, že v EU je příliš mnoho byrokracie, příliš mnoho všelijakých socialismů, příliš mnoho úředníků. Jiní lidé si řeknou: Co ti cizinci? Mají u nás zas poroučet? Jako tehdy, jako mnohokrát? Poslat kus své svobody do Bruselu znamená být si svou vlastní svobodou jist.
Vstoupit či nevstoupit do EU nebyl pro český politický svět žádný velký problém - krom snad komunistů, ale ti jsou problém už sami o sobě, netrápí se tím nikdo vážně. Téma EU má pro české politiky jediný význam: jak lze poškodit politického kolegu? Nařknout jej ze zápecnictví, z české malosti, z peciválovské podebranosti, nebo naopak z lhostejnosti k českému osudu a k českým zájmům, které jsou jiné, než jaké mají jiné státy.
Je to odvěký český problém: naše jinakost. Být Čechem znamená vymezovat se, hledat svou zvláštnost a říkat: Já, Čech, jsem jiný, nečekaný, zvláštní. Ale problém Čechů v EU zní: Nejsme zvláštní, jiní, nečekaní.
Jsme stejní. A je-li EU byrokratický stroj, který plodí nesmyslné poučky, naše země je téže byrokracie dvojnásob plná. Je-li EU hájemstvím socialismu, v naší zemi je toho socialismu dvojnásob. Je určitě dobré říkat, co to ti Evropané mají za podivnost, že se dobrovolně šikanují pomocí EU, ale je dobré vzpomenout si, že my doma, my Češi, týchž podivností máme věrtel.
Možná, že naše referendum EU zamítne. Nátuře Čechů to odpovídá. Má se tato (či tamta) země stát křesťanskou v roce jeden tisíc? Má říkat - Perun má přednost, výhodu, před Kristem? A Wotan? Kam se na něj hrabe celá Marie s Jezulátkem?
Však víme - bohové. Jejich cena není v tom, co říkají, ale v tom, že jsou. Říkej před tisíci lety nikdy Kristus, nikdy žádná Marie. Pozře tě tok času. Říkej dnes Já nepotřebuji EU, udělám referendum, abych řekl ne.
Je podivuhodné, že v tom hlavním se česká politická reprezentace shodne: EU ano. Společnost, která nemá na svět chuť, se o svět zajímá. Společnost, která svět nechce, říká: Svět ano. To je to nejlepší, co o sobě za třináct nových let umíme říci.
