Chytrý irácký generál by se měl začít připravovat na to, že jeho protivníci mají něco za lubem. Ale stejně to bylo hodné pozornosti: hlavní bitva irácké války se o víkendu přenesla do amerického ležení, přímo do hlavního stanu.
To je dost zvláštní. Politici a vojáci si většinou dříve či později začínají vyměňovat názory na způsob vedení války, ale téměř výhradně je to později než dříve. Tempo, s nímž do to vlétli nyní, je dost neobvyklé.
Přitom hádka o pauzu je svým způsobem zbytečná, protože jednotky se už několik dní příliš nepohnuly a bitevní linie svou nehybností připomíná spíš poziční než bleskovou válku. Zřejmě je to nutné k načerpání sil a přípravě na nové boje.
Problém je v tom, že politici to dost dobře nemohou přiznat, protože by tím okamžitě odstartovali řeči o novém Vietnamu. Vzpomínka na něj už ale stejně strčila nohu do dveří. Nebo tomu říkejme malý Jeruzalém.
Na irácké bojiště vstupují sebevražední atentátníci. Ještě než válka začala, předpokládalo se, že Irák se bude snažit otupit americkou vůli bojovat tím, že Američanům u televizí ukáže hodně amerických padlých, zatímco živým dá najevo, že si nebudou jisti nikdy a nikde. Systém Vietkong zůstal stejný, jen džungli vystřídal písek.
Proto Iráčané potřebují čas. A chytrý americký generál jim ho nebude chtít dát. Vojáci jsou v tom s politiky na stejné lodi, chtějí ukončit tažení co nejdříve. A tak když velitel celé operace generál Franks připustil, že válka se může protáhnout do léta, neměl by mu chytrý irácký generál věřit ani slovo.
