Osmiletý Tomáš Jačo z jihočeských Dobřejovic má velký problém. Od pátku 16. září, kdy se v dobřejovickém rybníku málem utopil, se k smrti bojí vody. A přitom se potřebuje naučit plavat. To aby byl připravený splatit "dluh" ve chvíli, kdy to bude potřebovat jeho třináctiletý kamarád Michal Heřman.
Právě Michal totiž pro malého Tomáše tehdy do vody skočil. "Kdyby se to stalo Tomášovi, taky bych ho chtěl zachránit. Jenže vím, že bych to nedokázal, když neumím plavat. Je to můj nejlepší kamarád," soukal ze sebe Tomáš, když ho MF DNES za pomoci jejich školy i s Michalem dovedla znovu na místo, kde se všechno stalo.
"Já to odpoledne tady chytal ryby s dalšíma klukama. Tomáš jezdil kolem na novém kole. Najednou přijel ke hrázi, kolo mu podklouzlo a on i s ním zmizel," vybavuje si osudné chvíle Michal. "Měl jsem fakt velkej strach. Nešlo tam dýchat," skáče mu do řeči Tomáš.
Michal váhal jen pár vteřin a pak v šatech skočil do vody. "Hmatal jsem u dna rukama, až jsem ho zachytil. Naštěstí tam jsou schody, tak jsem ho vytáhl ven. Plival vodu. Pak jsem mu tam skočil ještě jednou pro to kolo," vypráví malý zachránce. Tomáš nové kolo radši hned zavrhl a jezdí zase na svém starém.
Rybníku se vyhýbá zdaleka. "Strašně na to chci zapomenout. Snažím se o to. Jenže to nejde," říká Tomáš.
Dívky Janu chrání dodnes
Od školy v Roudnici nad Labem to není k vlakové zastávce moc daleko. Jenže urazit několikasetmetrovou vzdálenost znamenalo před necelým rokem pro dvanáctiletou mentálně postiženou Janu Rousovou peklo. Pravidelně tu na ni totiž číhala parta starších surových kluků.
Dívku den co den šikanovali. Teď už je všechno jinak. "Jana už jde," volá třináctiletá Nikola Horká a spolu s o rok starší kamarádkou Klárou Polívkovou jí běží naproti ke zvláštní škole, kterou Jana navštěvuje.
Jana je objímá kolem ramen. Ví, že se na ně může spolehnout. Dívky na ni teď u školy čekají každý den. "Jsem moc ráda, že mi holky pomohly a pořád pomáhají," říká Jana. Před rokem, kdy ještě chodila na vlak sama, si na ni každý den počkala banda osmi kluků.
Nejdřív na ni "jen" plivali. Pak začali chtít peníze a bít ji. Teď už je všechno jinak. "Taky třeba chtěli, abych mlátila sama sebe," vzpomíná Jana. Dlouho jí nikdo nepomohl. Až si Janina každodenního utrpení všimly Nikola s Klárou, které chodily pravidelně kolem.
"Napřed jsme těm klukům domlouvaly, ale to nepomohlo. Tak jsme šikanu nahlásily ve škole," popisuje Klára. Ta musela později i vypovídat na policii. "Jednoho z těch kluků, co Janě ubližovali, si pak policie odvedla přímo ze školy," říká Klára.
Obě dívky mají dosud za úkol postiženou Janu chránit. "Od té doby, co chodím s Klárou a Nikolou, nikdo si na mě netroufá. Jsou strašně hodné, a navíc teď mám kamarádky," říká Jana.
Martin má další "mamku"
"Takhle tvrdou lebku jsem ještě neviděl," řekl prý lékař Martinu Polákovi, když ho 16. května dopoledne přivezli s prasklou hlavou do nemocnice. Zranil se, když zachraňoval život cizí ženě.
Olga Soosová právě nastupovala do vlaku, když se vagony rozjely. Spadla dolů mezi kolej a nástupiště, hrozilo, že ji vagon rozdrtí. "Já vlastně ani nevím, jak jsem ji vytáhl. Najednou jsem se otočil a už jsem ji měl. Pamatuju si jen, jak jsem se probral v nemocnici a říkal, jestli můžou vypnout to pípání. Nemohli. Byly to přístroje, které mi pomáhaly přežít," vzpomíná mladík, který utrpěl těžké zranění a jen o vlásek unikl smrti.
Když šel ve čtvrtek po peronu vlakové zastávky Chomutov-město, všechno si vybavil. Přesně věděl, kudy šel, kde si všiml ženy pod vlakem a odkud ji vytáhl. Jakmile kolem projel vlak, rychle uskočil. "Z vlaků mám teď velký respekt," krčil rameny.
Čtyřiapadesátileté Olze Soosové sice vlak rozbil hlavu a roztrhal ruku, ale přežila. Na smluvenou schůzku s Martinem přímo na peron nedorazila. Domluvené setkání přímo na místě nehody ji totiž i po půl roce příliš rozrušilo.
"Bylo to hrozné. Na to se nedá zapomenout. Jsem Martinovi vděčná za to, že můžu letos být na Vánoce s rodinou a je mi moc líto, co se mu stalo," říká Soosová. S Martinem je ale stále v kontaktu. On ji oslovuje "mamko", ona jeho "Martine". Uvidí se i o vánočních svátcích. "Jsme teď takoví speciální příbuzní," usmívá se Martin Polák.
Luděk Klement zachránil sousedy. Sám zahynul
Jeden, ten nejdůležitější, člověk na smluvené schůzce před panelákem na sídlišti v Děčíně-Březinách chyběl. Do svého správcovského bytu se třiapadesátiletý Luděk Klement už nikdy nevrátí. V neděli 24. dubna v domě uhořel.Nejdřív ale před požárem stačil varovat všech zbylých čtyřicet lidí, kteří v domě žijí. Mnohým tak zachránil život. "Bydlíme v sedmém patře. Pan Klement nás šel varovat, že hoří, stejně jako předtím všechny ostatní v domě. K našim dveřím už ale nedošel. Na chodbě se nadýchal kouře, ztratil vědomí a zemřel," vybavuje si osudné chvíle obyvatel posledního patra Michal Ocelka.
Není v domě jediný, kdo si na Luďka Klementa hlavně teď před Vánocemi vzpomene. "Určitě si na pana Klementa u nás doma na Štědrý den vzpomeneme. Ale ještě předtím se chystám na hřbitov, kde mu zapálím svíčku," plánuje dvacetiletá Lucie Havlová, bydlící v sousedství bytu, kde vznikl požár.
Lidí z domu, kteří se o svátcích sejdou u hrobu Luďka Klementa, bude víc. "Tatínek byl především svědomitý a odpovědný člověk, což se mu vlastně stalo osudným. Práci správce domu bral vážně," vzpomíná na otce syn Luděk Klement.
Ten den po třetí hodině ráno zabušil na dveře bytu jeho otce soused z druhého patra. Právě v jeho bytě vznikl od elektrického zkratu požár. "Tatínek začal systematicky budit nájemníky, takže při příjezdu hasičů nebyla v domě panika. Lidé byli připraveni na zásah, a pokud nemohli ven, čekali na balkonech. Táta ale zahynul," říká syn Luděk.
