Když se odvolala na krajský úřad, obdržela to samé. Na dokumentu pouze přibyla jedna věta: Proti tomuto rozhodnutí není odvolání.
Eva Sykáčková je přitom vozíčkářka s částečným ochrnutím levé poloviny těla. A tvrdí, že její zdravotní problémy zavinil stát.
Potíže má už desítky let. "V jednom a půl roce jsem dostala vakcínu proti tuberkulóze v době, kdy jsem měla vysoké horečky. Přestože lékaři věděli, jak je to nebezpečné. Od té doby musím mít berle a pohybový aparát. Jenom v léčebně v Košumberku jsem si poležela sedm roků," řekla Sykáčková.
Když s přibývajícím věkem skončila na vozíku, požádala, aby se z druhého stupně omezení dostala na třetí. Místo toho se dostala na stupeň první, tedy lehké omezení pohybu.
Sykáčková se přitom dokáže nejvýše na několik vteřin pomocí berlí postavit a přesunout se na lůžko, jinak je stále upoutána na vozík. Lékaři však rozhodovali od úředního stolu. "Nikdo mě neprohlížel, prostě mi přišel papír, že už nejsem tělesně postižená," dodala Sykáčková.
Že Evu Sykáčkovou vůbec neprohlédl, potvrdil i Jaroslav Bosák, lékař Úřadu práce v Pardubicích, který posudek vystavoval.
"My vycházíme ze zprávy praktického lékaře, ten vyhodnocuje několik faktorů, na jejich základě vystaví hodnocení. Postiženého tedy vidět nemusíme," řekl.
Na dotaz, zdali je praktický lékař dostatečný odborník na posouzení míry postižení, odpověděl, že je to zaběhnutá praxe. "Praktický lékař vidí svého pacienta častěji než odborník, proto vycházíme z jeho posudku. Fakt, že je někdo na vozíku, v úvahu nebereme," dodal Bosák.
Sykáčková však minimálně jeden a půl roku před vystavením posudku svého praktického lékaře nenavštívila. Do ordinace totiž není bezbariérový přístup.
O přeřazení do třetí skupiny žádala také kvůli zvýšení příspěvku. Ze čtyř tisíc by se dostala na osm. Peníze potřebuje mimo jiné na úpravu svého bytu. Aby v něm mohla žít, musí provést úpravy všech prahů, dále koupelny, kuchyně a toalety.
Přeřazením do skupiny první se jí však příspěvek naopak snížil ze čtyř na dva tisíce. Zároveň nedostala příspěvek na auto.
Případů, kdy zdravotně postižení nevěří vlastním očím při čtení svého zdravotního posudku, je víc, ale Eva Sykáčková je jedna z mála, která se to nebála otevřeně říct.
Prostředí strachu potvrzují i organizace zdravotně postižených. "Nedivte se, že nikdo nechce o tomhle mluvit, každý se bojí, že ho posudkář potopí. Hlavně starší generace má strach," konstatovala Lenka Rendošová, vedoucí Centra zdravotně postižených v Chrudimi.
S tím souhlasí i Pavlína Potůčková z České abilympijské asociace. "Setkáváme se i s takovými posudky, se kterými končíme u soudu. Hodně lidí si to ale rozmyslí, atmosféra strachu tady je, to mohu potvrdit. Posudkoví lékaři mohou všechno a tihle lidé se cítí hodně bezmocní."
Podle Potůčkové navíc právě v Pardubicích panují prapodivná pravidla, jak posuzovat zdravotní stav postižených. "Pokud je někdo plně invalidní, ale odpracuje týdně víc než 12,5 hodiny, automaticky získává menší postižení," dodala. Tento způsob posuzování ale podle Potůčkové není uveden v žádném zákoně, je to jen způsob pardubických posudkových lékařů.
"Můžete se ozývat jak chcete, ale ti lékaři jsou nepostižitelní," řekla Eva Sykáčková. Přitom se jedná o státní lékaře, stejně jako o ty, co Sykáčkové její problémy způsobili. "Moje maminka se snažila tenkrát soudit, ale v padesátých letech to bylo o život, vím, že ji málem zavřeli," dodala.
Proto nyní spoléhá na pomoc handicap centra Křižovatka. Ti se jí snaží alespoň zajistit základní úpravu bytu. Zatím není schopna na svém vozíku ani přejet práh, bez cizí pomoci je ve svém bytě uvězněna.
