Nikdo si toho moc nevšiml, ale v české politice se objevila nová strana. Nevlastní žádné stanovy, zato má silný politický program. Jejím sídlem je Pražský hrad a jediným členem Václav Klaus. Jak k tomu došlo?
V letech 2003–2008 se Václav Klaus pokusil o prezidentský styl blížící se zemím s podobnou ústavní tradicí jako Rakousko nebo Německo. Byl hlavou státu, která vyšla z řad konkrétní politické strany, snažil se chovat jako arbitr vnitropolitických krizí a dávat státu tvář v zahraničí. Nezapomínal také na ceremoniální stránku výkonu funkce, která má alespoň symbolicky přispívat ke sjednocování společnosti. Někdy se vydal o něco dál, za což byl stranickými politiky kritizován a musel své kroky obhajovat.
Přesto se pokoušel držet určitou prezidentskou linii vyjádřenou slovy "být prezident aktivní, ne aktivistický“, za což ho společnost odměňovala více než sedmdesátiprocentní důvěrou. Toto už je zřejmě minulostí. Nejpozději od října 2008 se prezident republiky rozhodl jít ve stopách svých tří demokratických předchůdců (Masaryk, Beneš, Havel), pro něž Hrad představoval mocenskou základnu pro výlety do aktuální politiky.
Masaryk a Beneš
Provádění politiky z Hradu natruc vládě má dlouhou tradici. Nezpochybnitelný vůdce zahraničního odboje profesor T. G. Masaryk tehdy počítal, že sice zruší monarchii, ale nový stát bude republikou, jejíž prezident si ponechá některé důležité rozhodovací pravomoci.
Z dnešního pohledu by jeho ideálem zřejmě byla francouzská ústava 5. republiky, jak ji po roce 1958 prosadil de Gaulle. I když ústava poskytovala prezidentovi větší možnosti při utváření zahraniční politiky, byla pro Masaryka stále těsným kabátem. První československý prezident fakticky převzal utváření celé zahraniční politiky, v čemž mu byl prodlouženou rukou jeho spolupracovník a pozdější prezident Edvard Beneš. Masarykův vliv byl tak silný, že socialistu Beneše dokázal prosadit dokonce i do pravicových vlád koncem dvacátých let.
nadstranickýPodpora tří senátních kandidátů pražské ODS byla přesně tím angažmá, které by si prezident měl jednoznačně odpustit. |
Na Pražském hradě pak vytvořil politickou strukturu, která fungovala jako politická strana na zapřenou. Jeho kritici tehdy mluvili o neviditelné straně. Jinak řečeno, vytvářel si vazby na různé proudy v politických stranách, přes něž ovlivňoval tamní život. K tomu mu sloužila také vlastní informační kancelář, jak o tom píše historik Antonín Klimek ve svých dvousvazkových Bojích o Hrad.
Jeho nástupce Edvard Beneš šel ještě dál a zcela ovládl zahraniční politiku. V krizovém roce 1938 autoritativně rozhodoval o mobilizacích i demobilizacích našeho vojska bez ohledu na mínění vlády, která si na tuto praxi natolik zvykla, že nebyla schopna odporu.
Havel
Masarykovská tradice se opakovala i po roce 1989. Václav Havel opanoval zahraniční politiku a dlouhá léta měl tendenci modelovat i politiku vnitřní. V jeho tvořivé povaze nebylo udržovat, ale měnit. Stejně jako Masaryk měl tendenci vyzvedávat a upozaďovat různé proudy v politických stranách. Jeho zásahy vesměs vyvolaly bouřlivé protireakce a navodily horší situace než ty, jimž chtěl v dobré víře čelit. Jeho aktivismus často destabilizoval politický systém a nepřispíval k posilování ústavních zvyklostí.
Typickým příkladem byly události spojené s pádem druhé Klausovy a vznikem Tošovského vlády. V prosinci 1997 nejdříve v pražském Rudolfinu přednesl před poslanci a senátory projev, jímž zatratil Klausovu politickou éru i s jejím nositelem. Následně zkonstruoval tzv. polopolitickou vládu bankéře Josefa Tošovského, která měla ambice vládnout na delší období.
Prezidentské gesto
Jeho angažmá vyvolalo dvě obranné protiakce. Způsobilo aktivizaci ODS a politické znovuzrození Václava Klause.
Současně sblížilo do té doby dvě ostře konkurenční politické strany (ODS, ČSSD), které se později pokusily změnit ústavu, aby došlo k zpřesnění některých prezidentských pravomocí (postup při jmenování vlády a funkcionářů některých institucí).
Klausova cestaS Občanským fórem Na konci roku 1990 se Václav Klaus stal předsedou Občanského fóra (OF). Vyvrcholily tak jeho názorové střety s jinými vedoucími osobnostmi OF, především s Václavem Havlem. Českým premiérem V dubnu 1991 se OF rozštěpilo na OH a Klausovu ODS. Po volbách v červnu 1992 Klaus nastoupil do čela vlády. Poprvé prezidentem V únoru 2003 jsme Václava Klause poznali v nové roli. Díky podpoře ODS a části komunistů se stal prezidentem. Podruhé prezidentem O pět let později svůj úspěch v souboji s Janem Švejnarem zopakoval. Pomohly mu hlasy tří přeběhlíků z ČSSD, ale především opět podpora ODS. Přesto Klaus na své věrné brzy nato zanevřel. |
Před první prezidentskou volbou na jaře 2003 se Václav Klaus vymezil vůči svému předchůdci, což mu přineslo hlasy mnoha poslanců a senátorů z různých táborů. V dalších letech byl pochopitelně kritizován za mnohá prohlášení a iniciativy. Faktem zůstává, že v dobách pádů sociálnědemokratických vlád vždy respektoval výsledky voleb a do čela jmenoval člověka navrženého ČSSD.
Když v lednu 2007 vznikla druhá Topolánkova vláda, založená na podpoře dvou přeběhlíků, vyjádřil s tím mírný nesouhlas, ale přesto neblokoval její vznik. Je tato etapa skutečně u konce? A proč se mluví o neviditelné straně jménem Klaus?
Signálem nového prezidentova stylu bylo chování po říjnových krajských a senátních volbách. Jeho vystoupení na Staroměstském náměstí, kde podpořil tři senátní kandidáty pražské ODS, bylo přesně tím druhem angažmá, které by si prezident v našem ústavním systému měl jednoznačně odpustit, protože snižuje vážnost jeho úřadu.
Kdyby například vystoupil na mítinku podporujícím myšlenku, kterou dlouhodobě vyjadřuje, byl by za to kritizován, ale bylo by to prezidentské gesto. Takto si možná nostalgicky zavzpomínal na svoje slavné mítinky ze Staroměstského náměstí v červnu 1998 a zničil svůj dosavadní kredit.
Nové Rudolfinum
Obdobou Havlova rudolfinského projevu pak bylo Klausovo povolební vystoupení na TV Prima, které využil k drtivé kritice Topolánkovy vlády. Předseda ODS Topolánek, který dosud tápal mezi rezignací a kritikou, na sebe nabalil skupinu nespokojených stoupenců a v podstatě zopakoval Klausův comeback z června 1998. Zakladatel ODS tak nevědomky zdiskreditoval procesy a lidi, kteří usilovali v Občanské demokratické straně o změnu, a současně prodloužil politický život současnému vedení. Vydal také signál, že ve druhém a posledním prezidentském období se vydává ve stopách svých předchůdců.
Mimoto velmi oslabil svou pozici, takže se stal objektem kritiky většiny médií, stejně jako v letech 1990 a 1997.
Jak to číst?
Je obtížné interpretovat pohnutky prezidenta republiky, jimž nerozumí ani jeho nejbližší okolí. Následující řádky proto budou nesmělým pokusem o čtení knihy, jejíž jazyk ovládá autor jen zčásti.
Klausovo rozhodnutí aktivně vstoupit do politiky a přeseknout poslední vazby k ODS se rodilo poměrně dlouho a mělo svou emoční i racionální stránku. Přibližně od konce roku 2006 měl prezident Klaus dojem, že ODS, jak ji znal, přestala existovat. Přesvědčoval se o tom při různých výjezdech do krajů i ze zpráv, které dostával.
Stručně řečeno, ODS se začínala stále více podobat Mirku Topolánkovi se všemi klady i zápory. Slábl tam programový akcent, což je věc, která je pro předsedu ODS na okraji zájmu. Současně stále více utvářeli politiku ODS lidé se špičatými polobotkami, jejichž jediným zájmem bylo ovládnout radnice a městské zakázky. Těsně před poslední prezidentskou volbou se také zlomil Klausův vztah k Topolánkovi, když došlo k věcem, které dodnes jsou zahaleny mlčením ze strany jejich hlavních aktérů.
Zrada a nevděk
Směs těchto pocitů a zkušeností vedla prezidenta k postoji, kdy začal bolestně vnímat ODS jako dítě, které se zaběhlo a zkazilo. Symbolem této pohromy se mu stal Mirek Topolánek. Nit spolupráce, která se přetrhla začátkem roku 2008, se už nikdy nepodařilo navázat. Mezi oběma muži probíhalo něco jako studená válka, což se Václav Klaus pokusil ukončit na nedávném kongresu ODS – odmítl funkci čestného předsedy a přerušil vzájemné trápení.
Jeho gesto brala drtivá většina delegátů nedávného pražského kongresu jako zradu a nevděk. Většina členů ODS to rovněž nechápe a ptá se, co mu udělali, že je opouští. Václav Klaus tak může najít pochopení jen u části kritičtěji naladěných voličů pravice.
Ať tak či onak, svým vystoupením si sice uvolnil ruce, ale těžce poškodil myšlenky i lidi v ODS, kteří mu byli nakloněni. Jestliže se bál, že ODS trhají zájmy různých lobbistických skupin, dnes jim fakticky otevřel vrata.
Izolace na vrcholu
V rozhodování Václava Klause rovněž hrálo roli to, co dopadlo i na jeho předchůdce – izolace na Hradě. Jen tak si lze vysvětlit ztrátu některých politických instinktů a radikalizaci jeho programových stanovisek. Žít v sídle českých králů nad Prahou vás dříve nebo později dovede do "splendid isolation“, kde na vás mluví hlavně historie ze zdí a několik poradců.
skvělá izolaceŽít v sídle českých králů nad Prahou vás dříve nebo později dovede do "splendid isolation", kde na vás mluví hlavně historie ze zdí a několik poradců. |
Také nejste v žádné politické koalici, takže nemusíte s nikým příliš vyjednávat a tím obrušovat svá stanoviska. Nenesete bezprostřední politickou odpovědnost za různé zahraniční summity a schůzky, což z vás dělá strážce určitých idejí a postupů. Tím riskujete, že svému politickému okolí začínáte připadat jako radikál nebo podivín. A to jen proto, že nemusíte tolik ustupovat tlaku skupinových zájmů a snažíte se občas o politice uvažovat hodnotově.
V tomto rozpoložení se pravděpodobně nachází i prezident Klaus. K ODS se nehlásí a vnímá ji jako zaběhnuté dítě. Současně se obává, že stát, na jehož ústavu přísahal, by měl po přijetí Lisabonské smlouvy přijít o velkou část své suverenity, a tedy i nezaměnitelného charakteru. Na jeho obranu se nakonec může vydat všemi směry.
Dnes zůstává Václav Klaus téměř sám, vysoko nad Prahou, se svou neviditelnou prezidentskou opuštěností, kterou zažili všichni jeho předchůdci.
