Jsou to mladí kluci a netrpí hvězdnými manýry. Nepotřebují bedňáky a na pódium si všechno vynášejí sami. "Pivo tady mají za pětadvacet, ale aparát je v dezolátním stavu," kroutí hlavou zpěvák a tanečník Štěpán Karbulka. I ostatní jsou zaražení. Zvuk jejich vazbících kytar dlouho nahání pupínky, muzikanti mezi sebou málokdy prohodí rozvitou větu. Přitom je předchází pověst flamendrů - lhala?
"Mejdany bývají většinou před vesnickými koncerty. Asi bychom si nějaké pivko dali i teď, ale ono se těžko veselí v šatně, když nahoře na pódiu nehraje kytara," vysvětluje kapelník Václav Bláha. Zvuková zkouška končí až po dvou hodinách. "Stejně to nestojí za nic," shoduje se partička pokuřujících hudebníků ve stísněné šatně.
Ani teď nikdo nevytahuje připravené lahváče. Nebalí se dokonce ani marihuanové cigarety, které Divokej Bill ve svých písních často vzývá. Na mladé rockery jsou až podezřele ukáznění. "My teď máme týden, kdy nehulíme - už nám bylo špatně," vysvětluje Štěpán. "A hlavně jsme měsíc nehráli a máme trochu trému. Tak jsme se rozhodli raději nezmordovat předem," dodává. Zvláštní skupina.
Štěpán ve značkovém oblečení je evidentně vycvičený z posilovny. Jeho fotografie z Brava možná zdobí pokojík leckteré školačky. Zato vyholený baskytarista Jurda jako by si do Lucerny odskočil z punkového squatu. "Takoví jsme," shoduje se skupina, "na půl cesty mezi punkery a Bravíčkem."
Jsou to sympaťáci, na které chodí přitažlivá děvčata nejen kvůli muzice. "Holky chtějí podpisy na tělo poměrně často," potvrzuje kapelník nevzrušeně. Příběh jednoho populárního dýdžeje prý dosud nezažili: Toho večera se mu vnucovala do peřin dotěrná fanynka, a proto jí naštvaně vysvětlil, že ho "to" s jednou dívkou nebaví, ať přivede kamarádku. Za deseti minut ji sehnala... "Ale to je skvělý nápad," směje se Divokej Bill a konečně se zbavuje seriózních masek: "Po koncertě se ještě stav, rozjedeme to."
Během vystoupení předkapely Medvěd 009 se klub zaplnil převážně středoškolačkami, které zdraví své rockery výskotem. Po několika tónech se ovšem případní hudební kritici musí podivit. Proč tolik nadšení, když je to obyčejný nářez? Není.
Chlapci na pódiu se skvěle baví a nadšení přenášejí na celou Lucernu, která po chvíli skáče s nimi. V některých písních zpívá i pět členů kapely chytlavé refrény. Skutečně je to jednoduchý hospodský rock, na kterém si postavily kariéru například Tři sestry, ale přesto je originální.
V Čechách pravděpodobně neexistuje druhý soubor, který by využíval housle, bendžo i tahací harmoniku. "Já mám ještě country kapelu, hrajeme třeba Greenhorny a podobné odrhovačky," přiznává se bendžista, zatímco hráč na housle kmitá mezi kapelou a symfonickým orchestrem.
Po půldruhé hodině mizí divoká osma do šatny. Pouze symbolicky, dupající řvouni si bezpodmínečně vynucují rychlý návrat. Bubeník udává šamanský rytmus a jeho kolegové vcházejí na pódium s hořícími pochodněmi. Premiéru v novém tisíciletí ukončují riskantním chrlením ohně. "Nakonec to šlo, ne?" ptá se spokojeně Václav Bláha.
A pak už Divokej Bill plní svůj slib a zahajuje večírek. Marihuanové pauze odzvonilo. Až do tří hodin po půlnoci se oslavuje úspěch. Teprve pak se vydávají k Úvalům dvě felicie a jeden vozík.
 "Na půl cesty mezi punkery a Bravíčkem," charakterizuje svou image skupina Divokej Bill. (2. 2. 2001) |
