Již týden se večer co večer vydává na svou plavbu divadelní loď Tajemství.
Již pátý rok tlačí starý remorkér přestavěnou nákladní loď po letní Vltavě.
Bratři Formanové nás loni okouzlili svým představením Nachové plachty, které letos budeme moci shlédnout ještě pětkrát v srpnu. Aby však využili jedinečný plující divadelní prostor co nejvíce, vyzvali tentokrát ke spolupráci sedm režisérů, jejichž práce jim něco říká.
Nejsou to jména ledajaká, každé má svůj dráp a rukopis: Zielinski, Pokorný, Morávek, Jařab, Mazuch, Nebeský, Pařízek. Nominálně je na plakátech pojí téma kapitána Nema, fakticky spíše kuráž k nápadům.
Středeční večer patřil režisérovi Nebeskému, pršelo a loď vyplouvala se zpožděním. Hlediště má kapacitu sedmdesát dva míst, loď se sune k modřanskému jezu a dva muži - v programu však jen jediné jméno: Marek Daniel - vtáhnou diváky do hry.
Jeden je černý a jeden bílý, jeden je křesťan a jeden lidojed - ale to je přece Bílá velryba? To je přece Quiqueg a Ned Lang v nesmrtelné scéně, která leží v základu každého multikulturálního porozumění. Je to vtipné, dojemné a hrané s nasazením - oba představitelé si pro umění i vzájemně oholí půl hlavy dohola.
Ten černý skutečně nemá malíček a ten bílý mu podává ruku a ohne malíček do dlaně...a synthetizátor zní divně a hezky.
V plavební komoře dostanou diváci i jídlo, kuře, rýži a zeleninu s čatní, po představení začne hrát skupina Terne Čhave a lidi se pustí do tance. Anebo stojí u zábradlí, dívají se na vodu a snad ani nepřemýšlejí o tom, co viděli, prochází jimi pocit dobrého, nevšedního, přepychového večera.
Tahle recenze jistě není dosti odborná, ale naše postoje - životně důležité, jako je vlídnost, žitá tolerance, ochota vyjít vstříc bližnímu svému a brát ho skutečně za rovna - také nejsou určovány racionálními termíny.
Je lépe je mít v krvi, poslouchat je s klarinetem - nebo to byl hoboj? - a polykat s kousky kuřete. Divadlo si hraje s tím nevědomým v nás.
