Je obtížné to uznat. Aby to člověk dokázal, musí potlačit část sebe samého. V Moskvě se totiž setkaly dva světy. Ten náš, normální, kde se takto neumírá, a ten druhý, v němž je taková smrt naopak zahrnuta do úvah pod položkou plánované ztráty. Avšak občas druhý svět nabourá ten náš.
My to chápeme tak, že v Moskvě zahynula spousta lidí. Ale člověk druhého světa ví, že mnohem víc jich bylo zachráněno. Zda by to mohlo dopadnout i lépe - anebo hůře - se už nikdy nedozvíme. Ale mějme na paměti, že obětí mohlo být i sedm set, to kdyby Čečenci opravdu stačili odpálit nálože.
Přesto je jasné, že něco bylo špatně. Už zase "vperjod, nas mnogo"? Nepodezřívejme z toho Rusy. Přesto by bylo dobré slyšet, co se stalo a proč zachránci nakonec zabíjeli sami. Jinak přetrvá podezření, že plán akce byl opsán z nějakého bezpečnostního manuálu sovětské éry.
A to přesto, že ozbrojená akce byla nevyhnutelná. Rusko ustoupit nemohlo. Byla by to úžasná lekce pro všechny teroristy od Severního Irska přes Baskicko po Blízký východ: s těmi bombami a letadly jsme jen ztráceli čas.
Takhle se na to musí. Zajmout tisíc lidí, to je účinné. A pak je tady ještě jedna důležitá věc. Tři dny v Moskvě ukázaly, jak hluboko do studně brutality se propadli Čečenci i ruská vláda za osm let konfliktu.
Zahanbeny by se měly cítit obě strany. Není to chvíle začít myslet na civilizované řešení?
