Podle rozsáhlé analýzy, kterou nedávno Divadelní ústav předložil magistrátu, jsou příspěvkové organizace jedním z posledních socialistických pozůstatků.
Divadla v metropoli *Město provozuje 12 divadelních souborů, navíc má ve svém vlastnictví 3 další divadelní prostory (Globe, sály v paláci Adria a Městské knihovně). Další čtyři divadla provozuje stát. * Podíl Prahy na divadelní produkci republiky je téměř poloviční. Ročně se zde uskuteční 29 významnějších divadelních festivalů a přehlídek. Loni diváci vzhlédli přes 2000 divadelních představení, z toho 350 odehrály mimopražské soubory. |
„Cílem změny není rozbít stávající struktury ani šetřit peníze - za deset let by se mapa divadelní Prahy neměla příliš lišit,“ vysvětlil ředitel Divadelního ústavu Ondřej Černý. „Je ale nevyhnutelné, aby se příspěvkové organizace, které dosud měly faktický divadelní monopol, vyrovnaly konkurenci,“ konstatuje v analýze tým pod jeho vedením.
„Smyslem proměny je, aby se divadla stala samostatnějšími, aby měla větší vůli k rozhodování, a tím i větší zodpovědnost,“ objasnila ředitelka magistrátního odboru kultury Helena Brabencová. Na základě doporučení Divadelního ústavu připravuje v těchto dnech její odbor konkrétní návrh transformace, o kterém by měla městská rada jednat v září letošního roku.
Divadelní ústav navrhuje, aby se město stalo spoluzakladatelem nových divadel. „Prosazujeme tento návrh i přes počáteční nesouhlas magistrátu. Mělo by být veřejným zájmem zachovat nekomerční pražskou divadelní síť. Divadlo v našem pojetí totiž není podnikáním, nýbrž umění,“ tvrdí ředitel Činoherního klubu Vladimír Procházka.
Právě z tohoto důvodu by podle odborníků mělo město v první etapě zaručit transformovaným scénám nejen dosavadní roční příspěvek, který pokrývá asi dvě třetiny rozpočtu divadel, ale i další nezbytné plánované investice. Peníze by od příštího června měly do divadel proudit v podobě čtyřletého grantu. Finančně by se tedy aspoň zpočátku pro hlavní město nezměnilo nic.
„Příspěvkové organizace, tak jak jsou, představují nemotivující, zato však svazující systém. Hospodaření je vždycky jednoleté a neumožňuje například ušetřené peníze přesunout do dalšího roku. Když zbyde milion, nelze ho použít třeba na potřebnou opravu sedadel v dalším roce. Nemožné je také vícezdrojové financování,“ konstatuje Vladimír Procházka.
Městská divadla také nemohou překročit mzdový fond, což je znevýhodňuje vůči samostatně hospodařící konkurenci. „Většina herců chce být členy kvalitního souboru, ale je neúnosné, jestliže herec dostane jinde za jedno představení tolik, co u nás za patnáct. Transformace by měla umožnit volně nakládat s penězi a pomůže především některé umělce lépe honorovat,“ dodává Procházka. Dnes je totiž průměrný plat v Činoherním klubu dvanáct tisíc korun.
