Elitní jednotka na počátku roku 2008 zvítězila na berlínském filmovém festivalu a mezi evropskými kritiky rozpoutala vášnivou debatu. Spekulovalo se nejen o tom, proč porota Berlinale nejvýše ocenila právě tento film a dále dokument Errola Morrise Standard Operating Procedure (Standardní operační postup), když se v soutěži potýkaly s takovými snímky, jakými byly Až na krev Paula Thomase Andersena, Scorceseho rollingstoneovské Shine a Light či Katyně Andrzeje Wajdy. Devízou zlatého i stříbrného filmu bylo zřetelně jejich aktuální politické poselství, jistě sympatické především předsedovi poroty, režiséru Constantinu Costa-Gavrasovi, jenž ve své tvorbě od konce šedesátých let rozvíjel právě tradici politicky angažovaného filmu.
Takhle to vidí policisté
Kromě sporů o oprávněnost ocenění, diskutovalo se i o samotném tématu filmu. Šokující na snímku nebyly ani tak veskrze naturalisticky líčené průniky do prostředí drogovými dealery ovládaných slumů brazilského hlavního města Ria de Janeira. Jeho nejtemnější zákoutí ostatně již odkrylo o pět let mladší Město bohů Fernanda Meirellese a Kátii Lundové. Elitní jednotka filmové komentátory po berlínském festivalu provokovala především tím, že zločin nahlíží z pozice policejní jednotky a přiznávaje její zkorumpovanost i vyhroceně brutální praktiky, obhajuje policejní systém jako nutné zlo likvidující zlo jiné – zlo drogového byznysu. Za to si Elitní jednotka vysloužila tak odvážná označení jako "náborový film pro fašistické gangstery" či "oslava psychopatických policistů vraždících ve jménu dobra".
Snímek přitom není žádnou nezávislou hříčkou – dokumentaristicky školený režisér José Padilha jej jako svůj první celovečerní hraný film pojal velmi ambiciózně a natočil ho s nejvyšším rozpočtem v dějinách brazilské kinematografie (pět milionů amerických dolarů). Zatímco v Brazílii se Elitní jednotce dostalo publicity ještě před oficiální premiérou, když se pracovní verze masivně rozšířila na pirátském trhu, v České republice (nepočítáme-li uvedení na festivalu v Karlových Varech) film prosinci 2009 vcelku tiše vklouzl do DVD distribuce.
Pro jistotu
V ulicích Ria, ale například i S?o Paula se Elitní jednotka stala skutečně společenskou událostí. Díky pirátským kopiím měli možnost film vidět i chudší lidé ze slumů, jichž se jeho téma bezprostředně dotýká, ale kteří by na něj do kina nikdy nešli. Režisér Padilha při psaní scénáře vycházel ze skutečné události – z návštěvy papeže Jana Pavla II. v Riu de Janeiru roku 1997, kvůli níž pověřila místní policie zvláštní jednotky BOPE (specializované jednotky rychlého nasazení, zaměřené na boj s drogovým zločinem), aby zajistily klid v nejproblematičtějších čtvrtích města.
V líčení policejního prostředí a fungování brazilského bezpečnostního aparátu se pak inspiroval knihou známého brazilského sociologa Luize Eduarda Soarese, založenou na vzpomínkách a zkušenostech dvou bývalých důstojníků BOPE. Soaresova napůl fikční a napůl dokumentární kniha s názvem Elite da Tropa se sama stala ihned po vydání trnem v oku samotné BOPE – ta se silně ohrazovala proti tomu, že ji kniha nespravedlivě očerňuje a popisuje ji de facto jako "vraždící stroj". BOPE navíc veřejně napomenula jednoho z policistů, s jehož svědectvím Soares pracoval.
Právě v obavě, aby snímek v rozporu se záměry tvůrců nevyzníval ve vztahu k policii příliš negativisticky, rozhodl se José Padilha v závěrečném sestřihu vyprávění doplnit komentářem hlavního hrdiny, kapitána Nascimenta. Tím divákům nabídl jednoznačnou možnost identifikovat se přímo s postoji policejních struktur, a tak i snáz ospravedlnit jejich militantní způsob výcviku i boje.
Na druhou stranu tím však režisér náročnější diváky ochudil o výsadu svobodnějšího výkladu nejen morálky a hodnot, nýbrž i vztahů mezi postavami. A kritiky bezpečnostního aparátu zase v podstatě vybídl k tomu, aby zdvihli výstražný ukazováček a pohoršeně zalamentovali nad obhajobou policejního násilí páchaného na bezbranných civilistech.
Muž, který to nemůže vydržet
Kapitána Nascimenta snímek zastihuje ve chvíli, kdy je rozhodnut se s elitní jednotkou BOPE rozloučit. Vbrzku se má stát otcem a práce v terénu, ve zločinem prolezlých ulicích Ria, při níž je smrt na denním pořádku, jej stresuje natolik, že bez léků a bez trpělivosti své ženy by ji asi nezvládl. Z nováčků, kteří se přihlásili k zvláštnímu výcviku členů BOPE, si má vybrat svého nástupce – psychicky co nejodolnějšího, fyzicky co nejzdatnějšího a současně toho, o kom bude přesvědčen, že bude v akci přemýšlet a jednat tak, jak by jednal on sám.
Očima kapitána Nascimenta snímek od počátku sleduje dva začínající policisty, kteří v závěru také postoupí do nejužšího výběru. V dynamickém rytmu střihu i moderní brazilské hudby se střídají scény z běžného provozu policejní základny, z každodenního života ve slumech, ze zátahů v hnízdech drogových dealerů, ale také z univerzity, kde jeden z nadějných policistů, Matias, studuje práva.
Univerzum Ria de Janeira odkrývá Elitní jednotka coby komplex vzájemně provázaných prostředí, která si nezadají ve své pokřivenosti. V drobných epizodách tak film představuje kocourkovskou logiku zkorumpovaného policejního systému, v němž je lepší "přesunout místo činu", a tak přenést zodpovědnost na kolegy z jiného okrsku, než se rovnou vydat chytat pachatele. Ukazuje i neutěšené podmínky dospívání dětí z chudinských čtvrtí a pokrytecké postoje "sociálně uvědomělých" studentů, kteří na jedné straně pracují pro neziskovou organizaci pomáhající sociálně slabším lidem ze slumů, a na druhé straně se bezstarostně, ba dokonce se světáckým úsměvem napojují na síť kšeftu s drogami.
Ačkoli snímek v závěru vyznívá jako obhajoba bezpečnostních opatření etice a humánnosti navzdory, policii jako instituci ani v nejmenším neheroizuje; ukazuje i její stinné stránky - absurditou systémových problémů počínaje, a selháním osobnosti konče. Kontroverzní je ostatně i samotný vypravěč/ hlavní hrdina, kapitán Nascimento: ve službě působí takřka jako amorální, v násilí se vyžívající nelidská zrůda, v soukromí výbušný zranitelný chlap, deformovaný tlakem náročných pracovních úkolů. Nascimento se často v záchvatu neodůvodněné agrese zbavuje nepříjemných pocitů z osobních proher, ale i výčitek a snad i nevyřčených pochybností o tom, zda je skutečně vnitřně přesvědčen, že to, jak se musí podle rozkazu chovat v uniformě, je za všech okolností správné či přinejmenším omluvitelné v zájmu budoucího dobra.
Opatrně s razantními soudy!
Elitní jednotka je snímkem zajímavým už proto, jak relativizující pohled nabízí prostřednictvím vcelku jednoduchého příběhu. Přestože vypravěčský komentář působí na mnoha místech mentorsky, a přestože nakonec přitaká policii, neznamená to, že by dílo představovalo černobílý svět dobrých a zlých. Sama policie je zde ostatně vystižena jakoby v paralele s drogovým podsvětím. Obě sféry film ukazuje jako - muži ovládané - systémy, podobné si úplatností, striktně hierarchickým uspořádáním (poddaností členů nižších pozic vůči svým nadřízeným) i krutostí praktik. Šéfové gangů i velitelé jednotek nemají ani k vulgarismu, ani k pouzdru se zbraní daleko. Jsou navyklí demonstrovat autoritu nejen hrozbou nadávky a pistole, ale i ponižujícím zacházením či takřka inkvizičními metodami násilného vymáhání doznání.
Snímek se rovněž dotýká v současnosti v Jižní Americe tak aktuálních nálad levicově laděného společenského smýšlení. A i ke studentům, reprezentujícím ve filmu jakýsi "hlas lidu" v pozici mimo slum i mimo policii, Elitní jednotka přistupuje stejně nesmířlivě jako k policii a drogovým bossům. Nechává je vyslovit jejich názor, avšak na postavách Edua a Roberty ukazuje též přetvářku a neupřímnost oněch "zapálených" liberalistů, pro něž je výlet do slumu spíše módním gestem a dobrodružstvím než opravdovou sociální misí; v případě Marii zase upozorňuje na zaslepenost lidumilným posláním.
Tím, jak šokující "poučení" nabídne právě povrchně přemýšlejícím studentům, Elitní jednotka ukazuje, nakolik ošemetné je - bez znalosti konkrétních okolností - paušálně odsuzovat násilné policejní zákroky, ale obecně i jakákoli bezpečnostní opatření omezující svobodu jednotlivců.
Film s dojezdem
Kontroverzní diskuse obklopující snímek i jeho knižní předlohu potvrzují ožehavost tématu, pro které se José Padilha rozhodl. Elitní jednotka patří k dílům s dozvukem, ke filmům, které upoutají především tím, o čem divák nestihne přemýšlet při samotném sledování - ať už kvůli tempu děje či kvůli zobrazovaným šokujícím mučednickým praktikám. Po zhlédnutí Elitní jednotky v mysli uvízne řada nesnadno zodpověditelných otázek, například po pravomocech bezpečnostních orgánů, po tom, jakou míry humanity má vykazovat jejich činnost, tedy má-li násilnický systém ničit jeho vlastními metodami.
