nemusím být katolík ani dejme tomu taoista a přesto mohu mít svůj názor na věci nadzemské, stejně jako nemusím být příslušníkem žádné z partají a přesto mít svůj názor politický. Ateismus je něco víc a horšího: pyšná představa o dokonalosti smyslového poznání, o člověku jakožto futrálu vší vesmírné moudrosti, o schopnosti vědkyně Lepešinské proniknout do nejzazších tajemství hmoty a - ne, ducha ne, ten přece v myslích pokrokových vědkyň neexistuje - o ukončenosti vší skutečnosti na poslední stránce učebnice fyziky pro vyšší třídy škol středních, když už nechci zase začínat o těch knedlících. Nicméně se ateismu, postoji prostičkému, podařilo v pozoruhodné míře zatlačit do defenzivy křesťanství, učinit z něj názor citově nadanější menšiny; něco zbourat je ostatně vždy snadnější než něco použitelného vytvořit. Nastolit však, jak plánováno, jásavý věk čistého rozumu se nepodařilo; máť duše lidská svou potřebu nadsmyslna, jež nenalézá-li naplnění v náboženství, obrací se k neskonale ubožejší náhražce, totiž k pověře. Jakž i vidíme: není pomalu toho, kdo by neobjímal stromy, nenosil po kapsách kouzelné kamínky, sedě na zkřížených nohou nepřivolával Osvícení, neobracel se k zázračným léčitelům, nebádal v horoskopech či v mayském kalendáři, nemumlal mantry, nepřestavoval postel z kouta do kouta, aby se vyhnul jakémusi zhoubnému záření, jadrněji řečeno nebyl pověrčivý jak stará cikánka. Ateizovaná společnost ne že nevěří ničemu; ona je náchylná uvěřit každé blbině, jen když se tváří dost esotericky. Jaký ́s to byl prorok, ó Chestertone! A to ses domníval, že je tvůj věk věkem úpadku. Měl ́s sto let počkat, to bys teprv koukal!
