Možná, že jsem měl za svůj dlouhý život jen svou opakovanou zkušenost - a jen opakované náhody; ale jakmile se mi někdo netázán, opakuji - netázán, začal svěřovat se svou Vírou, byl to pokaždé v nějakém směru křivák. I tak nadále připouštím, že to byly náhody, nebo můj předsudek. Nicméně - jak praví lidová moudrost - "Sobě ježek kadeřav". Jednak proto zcela chápu, že si jeden dokáže své skutky ospravedlnit - jinak by si navodil opakovaný stres a tomu se duše lidská brání. A čím je to jedinec bystřejší, tím si ty skutky obhájí lépe. To je také lidské. Má-li po ruce - na rozdíl ode mne - nějaké to Svaté Tvrzení, ve kterém bohužel jde naprosto zpravidla najít cokoli, pro-či-proti čemukoli, pak už se nemusí ani hájit. On se tam v těch textech ujistí, že tak jednat měl, ba musel. To já - ač nejsa Nevěřící, jen snad Ne-si-zcela-jist, nemám. Jsa odkázán "jen" na "hvězdné nebe nade mnou a mravní zákon ve mně", těm Věřícím často dost závidím. A zejména těch manifestně - v. výše - se i obávám. Tu víc, onde méně, ale dobrý pocit nemám. Jeden takový Vědoucí onehdy s odzbrojující jistotou pravil v TV "... Bůh přikázal, ...". Jemu ano, mně nikoli??? Proč to, táži se. "Proč jemu ano, a mně ne???" Otázal jsem se opakovaně takového Vědoucího. "Málo jsi Jej hledal, bratře, ..." odpověděl mi s vlídnou, špatně tajenou převahou. "Kdo hledá, najde, ..." dodal.
"Kdo chce psa bít, hůl najde." rezonovalo ve mně.
Musím v těch pochybnostech - a závidíce Vědoucím, jimž Bylo Sděleno dožít.
P.S.: Na přímý dotaz odpovídám, že nejsem nevěřící... To opravdu nejsem.
Jen nevím, jak bych se zachoval, i kdyby mi jeden-kterýkoli z těch Jediných Pravých tu (nepochybně Jedinou Pravou) Pravdu sdělil. Fakt nevím.
