velmi bych rozlišoval. Euthanázii v žádném případě ne, neboť tím se opět drolí hodnota lidského života a "nesahatelnost" na jeho princip...
Něco jiného je však mít možnost odmítnout léčbu včetně možností odpojení přístrojů...
Znám člověka, který trpěl rakovinou. Po chemoterapiích byl vyléčen, ale nemoc se vrátila v metastázách... A ten pak už další léčbu odmítl s tím, že měl krásný život, vychoval 8 dětí, pohřbil 2 manželky s nimiž prožil mnoho krásných chvil a že chce zbytek života ještě smysluplně prožít...
Odjel tedy di Indie za svou dcerou, která tam žije v řádu Matky Terezy, navštívil znovu všechny své děti, vyřídil poslední své věci a ZEMŘEL... Jeho smrt byla podobná jako u lidí trpících touto chorobou, přesto nežehral. Zemřel doma v kruhu rodiny... V jeho posledních měsících se o něho staral jeden ze synů...
Tento člověk pár dnů před smrtí prohlásil, že má stále krásný život a že je nejšťastnějším mužem na světě...
Možná, že víc než na odstranění našich blízkých bychom se měli snažit být jim na blízku i v jejich posledních hodinách, aby se i oni mohli stále cítit lidmi, prožívat blízkost své rodiny a být s nimi šťastní...
Mimochodem, přesně o to jsem se snažil (já i mé sestry a jejich rodiny) i v posledním roce a týdnech života mé mamky... Bohužel se mi nepovedlo dostat ji umřít domů, byť jsem pro to udělal snad vše možné, ale její stav to nedovoloval (drahé přístroje nikdo nezapůjčí), ale aspoň jsme za ní denně do nemocnice jezdili a snažili se jí být nablízku... I když ona už poslední měsíc asi nevnímala... Nebo to spíš nemohla dát najevo...
Co jsem jí ovšem mohl dát jiného za všechnu její lásku, péči i pomoc, které jsem od ní dostal?...
Myslíte, že jehla s jedem je ten správný dík?...
