Moc se mi nelíbí, že by malá skupinka lidí měla národu určovat (ano, určovat – byť se to preventivně zaštiťuje slovy "rádi bychom vyvolali veřejnou diskusi"), kdo je vlastně hrdina a ještě na tom vydělávat.
Z předložených/vnucených jmen jsem bezvýhradně přijal jen část. Především proto, že se systematicky – nejen v této pseudoanketě – mate rozdíl mezi hrdinou a obětí: ten první něco záměrně koná, přitom ví, co riskuje a přesto to pro nějaký vyšší ideál udělá (jak o tom mluví v čl. filozof Sokol) a stane se tak mučedníkem; oběť však ke svému "hrdinství" obvykle přijde jak slepá k houslím (systém si na ni došlápne) a teprve dodatečně je jí "truchlícím národem" ta hrdinská role přiřčena.
Aniž bych chtěl zlehčovat vězeňsko-výslechové utrpení Toufara, Patočky či Píky, nepovažuji je v tomto smyslu za hrdiny. Stejně tak nepovažuji za hrdinu Wintona, pač ten absolutně nic neriskoval (byť jeho čin byl lidsky pěkný a správný), a už vůbec za hrdinu nelze považovat Rašína (!) – to je výsměch a důsledek polistopadové historické amnézie, která si 1. republiku neúměrně idealizuje. Rozpaky pak, dlouhodobě, cítím na Palachem a Zajícem, jednak proto, že demonstrativní sebevraždu těžko přijmout za hrdinský čin a jednak proto, že jejich oběti jsou dnes silně propagandisticky využívány (a zkreslovány až tak, že se ouplně potlačuje nepohodlný fakt Palachova silně levicového smýšlení), zatímco na další "pochodně" z té doby – např. Plocek či Bereš – se téměř úplně zapomíná...
