Doktoři by se museli vyrovnat s tím, že sami taky jednou zemřou. Tohle je oblast náboženství nebo filosofie, přičemž naše školství si nese dědictví agresivního ateismu. Nejde o to, že ateismu, ale o tu agresivitu. Prostě v situaci kdy se nedá nic dělat přestat dělat agresivní (a také drahé) lékařské zákroky a soustředit se na uklidnění pacienta, dovolit pacientům "odejít", připustit při tom i pomoc náboženství.

Dokonce i když má doktor plnou svobodu myslet si že náboženství je "opium lidstva", tak respektovat že je v této situaci pro mnohé lidi náboženský "blud" důležitou oporou, nehonit za každou cenu body, nechat anesteziology, psychology a duchovní dělat svoji práci.

Zajímavé, jak rekordně dlouhou dobu se tento článek drží na top straně. Jiné články, i když jsou mnohem čtenější a diskutovanější, se tu zpravidla neudrží déle jak pár hodin.

Dobrý den, poslední pozice na hlavní straně je většinou vyhrazena pro seriály a projekty, na kterých redakce dlouhodobě pracuje. Proto je tam poutaný i seriál Cesty vzhůru.

To je dobře, že se doktoři učí, jak pacientovi říci, že umírá. Ještě by se měli naučit lépe komunikovat s pacienty, nenadřazovat se nad ně a nebagatelizovat jejich problémy. Setkala jsem se na revmatologii s doktorkou, která se mě nejdříve zeptala, jak se mi daří a na odpověď, že se mi zhoršil o jeden stupeň kloub (tedy artroza) mi řekla, že mohu být ráda, že nemám rakovinu. Už mne ve své ordinaci neviděla.

"Počkej si na smrt pěkně za rohem,

...

Obrať se zády ke všemu co bylo,

ustel si na slunci a čekej závěje,

obrať se zády ke všemu co bude,

jenom tak poznáš, to co právě je.

Až přijde smrt a bude mít tvé oči,

ustel si na slunci a čekej závěje.

Až přijde smrt, ať tebe nezaskočí, počkej si na ni, nic se neděje."

Luboš Pospíšil: Počkej si na smrt.

... moudré, imaginativní, inspirativní + neotřelá přiléhavá hudba, jak je u Luboše Pospíšila úctyhodným standardem.

Tady lze těžko něco vymyslet, ale tu naději bych nikdy nebral, a proto nesouhlasím, aby se říkalo pacientům, že už jsou na konečné, A kdy už, tak bych jim max řekl básničku od J.A. Krchovského:

Jestliže, bože, jsi, tak už mě nese*

Podmínky, kterýs dal, jsou prostě nefér!

Nikdo mi neřekl při cestě na svět

že jednou budu zas muset jít nazpět.

Tak to prostě už je...

Stejně tak jako porod, tak i smrt je nedílnou součástí nažeho života. Ani jedno nelze odsouvat, nebo schovát z reality života.....jako že to neexistuje. Oboje přenecháváme institucím, pak jsme v důsledku jako jedinci zmatený,vykořeněný, bez pocitu sounáležitosti k rodině, předkům a společenství lidí....

Doporučuji si přečíst knihu.....Viliam Poltikovič Brána smrti

A jako jsem nevěděl, že se narodím, tak ani nechci vědět, že brzy umřu!

Obcas funguji jako coach / kouc. Pokud si troufneme s klientem jit opravdu hluboko,mam rad techniku pohrebni rec.

Hrajeme hru, ze vidi pohreb a slysi pohrebni rec, jeho vlastni pohreb. Ma potom za ukol si dobre promyslet, co chce opravdu slyset. Neverili byjste, co to s ostrilenymi manazery umi udelat. Vetsinou jsou nakonec hodne spokojeni.

Mému umírajícímu tátovi a rodině taky doktoři nebyli schopni říct,že mu zbývá pár měsíců života. Někteří lékaři mu pořád dávali naději.Přehazovali si ho jak horkou bramboru a pokoušeli se ho "léčit".

Skutečný jeho zdravotní stav jsem se dozvěděl,až když jsem rozluštil propouštěcí zprávu z nemocnice pomocí internetu.

Byla, myslim si, velka chyba, ze vam to nerekli (pokud si to tatinek nepral, coz neni zrejme vas pripad), ale co se tyka sdelovani primo pacientum.. ja bych to vedet chtela, abych si mohla zaridit sve zalezitosti a hlavne intenzivneji prozit posledni cas s rodinou, ale jsou lidi takove povahy, ze to po takove informaci psychicky zabali a zemrou driv, nez by zemreli v lepsim rozpolozeni (ted nwmyslim na pripady s tezkymi nesnesitelnymi komplikacemi). Na jednu stranu si rikam, ze na zpravu o svem byti nebyti by mel mit clovek pravo, na druhou stranu - viz vyse. Nebo mozna je to prace pro prave pro paliativniho lekare, aby umel pracovat i s takto citlivymi lidmi. (V poslednim roce jsem si cetla z osobnich duvodu zkusenosti jinych pacientu s konkretni diagnozou a co jsem se docetla o jednani nekterych lekaru s pacienty v teto zivotni situaci.. ) Prace pana doktora je nesmirne dulezita, dekuji za ni.

Úplně mi to připomnělo film Vtip. Ten se dokonce někde budoucím lékařům na fakultách promítá jako příklad, jak by se k pacientovi neměli chovat. Už je to patnáct let staré, ale stále velice aktuální.

Mám zkušenost se svou sestřenicí ( +47). Vychovávala sama svého syna. Když ji diagnostikovali rakovinu v pokročilém stádiu, ještě rychle připravila syna na samostatný život. Jak se platí účty, kdy je co potřeba zařídit. Požádala své kamarádky, aby mu byly po ruce, když bude potřebovat. Oslovila právníky kvůli majetku, aby bylo vše v pořádku.Synovi tehdy bylo 17 a neměl nikoho jiného. Když jsem se mu nabídla, že mu pomůžu v různých úředních záležitostech, řekl mi, že mu to maminka všechno sepsala a vysvětlila než umřela. Proto je asi i důležité vědět, jakou má nemocný prognózu.

To je moc smutný příběh, ale je pravda, co píšete.