Chanov jak už ho dnes nikdo nezná. Nyní část Mostu. Řeka Bílina tudy protéká i v současnosti, jen ty husy byste hledali marně. Obec je známá unikátními průhlednými paneláky. Já si vzpomenu hlavně na strejdu Eduarda. Tamního rodáka. Když jsem jednoho dne přiběhl domů, bylo tam najednou o dost méně místa. Byla tam spousta klecí s ptáky a nějaký chlap, kterého mi matka představila jako Edu. "Ahoj strejdo," uvítal jsem ho už zkušeně. Matka se na mě mile usmála. Byla ráda, že má někoho kdo má nějakého koníčka a tudíž by nemusel jenom chlastat. Eda nechlastal. Ale tak týden, maximálně 14 dní. Když pak za to vzal, mohl klidně chlastat za národ'ák. Ptáci řvali celý den a on se k nim přidával večer, když zavřeli hospody. Když se vykropil, tak by pořád něco řešil. A tak ho občas matka musela uspat lopatkou na uhlí, aby už dal pokoj. Někdy dostal na budku už v hospodě. To ale zase pro změnu brečel a bylo mu všechno líto. Třeba dost těžce nesl fakt, že moje punčocha co nám připravila matka na Mikuláše, obsahovala o jeden bonbón a dva buráky navíc. Matka problém vyřešila tím, že jsem si s ním musel punčochu vyměnit. Při mistrovství světa v hokeji pořád vykřikoval, že fandí těm "druhejm." Když to jednou zkusil v hospodě, prohodili ho zavřeným oknem. Měl jsem sto chutí to při tom hokeji udělat taky, ale ještě jsem neměl takovou sílu. Tak jsem mu aspoň řek', že je blbej. Když se Eda dostal do situace, že mu ve všech hospodách v okolí dali minimálně jednou přes hubu, přeřadil na lahvový. To pak seděl doma a drezůroval ptáky. Chtěl, aby na povel přeskočili z jednoho bydýlka na druhý a učil je mluvit. To první se mu občas povedlo. Radost mu nekalil ani fakt, že tak činili skoro pořád. Jednou když po něm andulky tvrdošíjně odmítaly opakovat "pepíčku", a jen dál hlasitě vřeštěly, mrštil po nich jitrnici kterou právě pojídal. Slušně jí nakrájel o dráty klece. Když jsem pak po čase přišel domů, nebyl tam ani Eda, ani klece. Po klecích zůstaly hřebíky ve zdi a po Edovi mastnej flek tamtéž.
