Když uvážíme, že odpůrců adopce homosexuálními páry jsou u nás nejméně statisíce, a možná i milióny, je těch podpisů překvapivě málo: 8000 je datováno do prvních čtyř měsíců po zveřejnění petice, pak už zájem plynule vyhasínal, a teprve po aktuálním parlamentním výstupu autorky petice se přidalo zatím posledních pár desítek signatářů. Dalo by se z toho vyčíst, že většina odpůrců proti navrhovanému zákonu nemá námitky, ale to by byla demagogická spekulace.
Možná, že k tomu přispěla sama paní inženýrka, když v úvodu textu bezelstně uvádí: "Dnešní soudní praxe potvrzuje, že pokud by biologický rodič dítěte zemřel, pak je dítě homosexuálního partnera dáno do výchovy pozůstalému partnerovi, který by se stal pěstounem nebo poručníkem. Z toho plyne, že uzákonění adopce, o něž propagátoři zákona usilují, je i z tohoto hlediska bezpředmětné až absurdní." Paní Nytrová si ovšem neuvědomila, že z téhož důvodu je bezpředmětné a absurdní takovou adopci nepřipustit: nevysvětlila totiž, proč se někdo sice může stát pěstounem a poručníkem, ale adoptivním otcem být nesmí. Má ten rozdíl snad nějaký dopad na práva, zájem a prospěch dítěte? - Nemá.
Paní Nytrová ovšem zdůvodňuje: povolíme-li takovouto adopci, otevřeme tím cestu k budoucímu povolení adopce cizího dítěte homosexuálními páry.
To se ovšem nepochybně stane tak jako tak. - Úplná adopce je dnes legální v 25 zemích, zahrnujících celou Severní a Jižní Ameriku (kromě Venezuely, Chile a bývalé Guayany) celou západní Evropu a Skandinávii (s výjimkou Německa a Estonska, jediných zemí, v nichž zatím povolují jenom adopci dítěte druhého partnera, a Itálie, kde nepovolují nic, ale zákon už je na cestě). Patří mezi ně ještě Izrael, Nový Zéland a Jihoafrická republika. Vedle těchto 25 zemí povoluje úplné homoparentální adopce i 5 států Austrálie, 4 státy Mexika a 5 britských dominií.
Rostoucí množství doložitelných praktických zkušeností určitě posílí argumety pro přijetí obdobných zákonů v řadě dalších vyspělých zemí, včetně té naší.
