Na archivním snímku vidíme dva z mosteckých kostelů, na které se při stěhování nedostalo. Vpravo nahoře je tamní muzeum. Lví podíl na jeho vzniku měl starosta von Pohnert, který roku 1888 oslovil občany města, aby darovali vhodné předměty. Moc se jich nesešlo. Úspěch se dostavil, až když sháněním exponátů pověřil mosteckého výběrčího daní, který měl volný přístup do všech domácností. V muzeu pracovala dlouhá léta i paní Drclá. Nejprve vedla expozici novověku a když byla starší, byla přeřazena mezi vykopávky. Jednou nás s Leošem za odměnu pozvala do muzea na prohlídku, protože jsme zachránili pana Drclého před utopením v louži, ve které usnul při návratu z hostince. Ten se nám celou cestu, co jsme ho vlekli domů chlubil, že právě jako první Čech zdolal kanál La Manche stylem ouško. Paní Drclá nás do muzea vzala po zavírací hodině a říkala, že nás tak aspoň nebude nikdo při prohlídce rušit. Leoš zařídil, že nás nerušila ani paní Drclá, protože jí zamknul na záchodě. Ředitel muzea se se svou mladou sekretářkou zamkli pro jistotu taky. Z kanceláře se pak ozývaly zvuky, jako by tam stěhovali nábytek. V muzeu to bylo moc fajn, jen nám bylo divné, že v oddělení pravěku, byl jeden z lovců mamutů oblečen v montérkách. Když jsem do něj opatrně zapíchnul oštěp, podíval se na hodinky a když zjistil, že už pracuje půl hodiny přes čas, odebral se k píchačkám. Nejvíc se nám líbilo v oddělení bodných a sečných zbraní. Akorát tam trochu táhlo, protože se mi podařilo vysklít dvě okna při manipulaci s halapartnou. Když nás přestalo bavit se šermovat a všichni ti rytíři v brnění leželi na zemi, přesunuli jsme se do oddělení palných zbraní. Tam jsme ale dlouho nepobyli, protože nás vyrušila paní Drclá ve chvíli když jsme se pokoušeli vystřelit z děla. Tu ze záchoda vysvobodila sekretářka, která už měla stejně jako ten pračlověk v montérkách ten den padla. Paní Drclá uhasila doutnák, mluvila sprostě a hnala nás z muzea. Nakonec sebrala Leošovi i ty dvě bambitky, co si vzal na památku.
