Náhodou podle vlastního příkladu souhlasím s článkem. Mě nepřihlásili na víceletý gympl, protože na schůzky chodil tatínek a ten zapomněl, kde se vyzvedávají přihlášky a dokdy se musí odevzdat. No ale mně pak bylo jasné, že nepatřím mezi elitu, ale mezi ten odpad. Takže se mi vůbec nechtělo na výběrové čtyřleté gymnázium, protože mi bylo od začátku jasné, že i kdyby mě vzali, tak že neudělám maturitu. No vzali mě, ale celé čtyři roky mě strašila představa, že budu ta černá ovce, co neodmaturuje a když nějakou náhodou odmaturuje, tak se jako jediná ze třídy nedostane na vysokou. Vyznamenání na vysvědčení ani diplomy z olympiád mě nezmátly, tahle představa se mě držela celé čtyři roky. Jaké bylo moje překvapení, když na maturitním vysvědčení byly čtyři jedničky a přijetí na vysokou bez přijímaček! No ale pak mi bylo jasné, že vyletím z vysoké hned v prváku. A po prváku v druháku...atd.
Teda je pravda, že v mém případě to byla možná trochu patologická úzkost, na kterou by dneska poslali psychologa, na druhou stranu mě tohle nižší sebevědomí nutilo pilně studovat. Takže je otázka, jestli je trochu snížené sebevědomí špatná věc. Záleží na tom, jaké je okolí, jestli ho dokáže správně nasměrovat. Sebevědomí má být vždy něčím podložené. Pokud na základce motivují učitele k tomu, aby udělali pro nadanější děcka nepovinný matematický kroužek a přesvědčí rodiče, aby tam děti dokopali, tak nějaký ten diplom z olympiády už to sebevědomí také zvedne. Problém je, že by pravděpodobně rodiče čtverkařů z matiky začali křičet, že jsou jejich děcka diskriminovaná, když jim učitel výběrový kroužek nenabídl. 
