Začněte číst moje příspěvky od posledního, jsou tři a tvoří celek.

No, jeli jste horama bez průvodce, následně jste komusi vjeli do dvora a ten po vás údajně vystřelil.

Jako zajímavý, a?

jsme přijeli na místo, které bych označila jako statek o několika těžce poškozených domech s jedním rozsvíceným domem. Cesta zde, ale zkončila, pár metrů před námi vedla do jakéhosi zdánlivě prázdného dvoru v ruinách a konec. Zastavili jsme tedy před rozsvíceným domem a chvíli jsme stáli a radili se. Byl tam vidět na okně nalepený mladý muž, který rozhodně nevysílal přátelské signály. To mohlo být způsobené tím, že neviděl do auta, neuvědomili jsme si, že ačkoliv ho vidíme on nás vidět nemusí. Po chvíli jsme se rozhodli zajet do dvora a otočit se tam a vrátit se po stejné cestě. Ve dvoře jsme, ale zastavili a začali se radit, terén tam vypadal nebezpečně, obávali jsme se zaminování. Ten člověk nebo někdo další, ale vystřelil ze zbraně. Nedokážu říct, jaká zbraň to byla, rána byla ohlušující typuji na vyšší úroveň než vzduchovku. Pravděpodobně nechtěl zasáhnout, ale to jsme nevěděli a nevíme dodnes. Okamžitě jsem otočila auto, vypnula dálková světla, když jsme směřovali k svítícímu domku a krčila se v sedačce tak hluboko, jak bylo možné. Nevěděli jsme, jestli bude střílet dál nebo ne. Nestřílel. Každopádně jsme navzdory terénu a obavám nasadili několikrát vyšší tempo než původně a upalovali zpět. Když se objevil svítící domek, tak jsem vypínala dálková světla a rozsvítila světlo v kabině naší Fabie 2. Cesta se obešla bez dalších dramat a my sjeli zpět do města Pula, kde jsme nocovali. Lidé zde byli výrazně Srpského charakteru, starší generace mužů v baru projevila znechucení z toho, když jsem do baru vešla sama, kamarád byl pozadu. Dali hrubě najevo, že je to nepřijatelné, takže jsem koupila láhev piva a odešla za kamarádem ven. Ráno jsme nemohli nastartovat, problém paradoxně vyřešil policista, kterého kamarád požádal o pomoc. Osobně zavolal mechanika, ihned přijel a nastartoval. Odměnu si nevzal ani jeden. Hory ve kterých jsme bloudili odpovídají hrubému popisu hor z hlavnímu článku. Takže to je moje zkušenost ze zmiňované oblasti. Názor si udělá každý sám.

Cesta ze Sarajeva na přechod Slavinski Brod by se dala označit jako problematická a velmi náročná. Odbočili jsme z hlavní silnice a jeli horskou oblastí, kde jsme rychle ztratili orientaci a zamotali jsme se ve špatně značeném térénu. Určitě jsme projeli Bělešnicí(pár minut od Sarajeva), minuli odbočku na Jahorinu(Olimpiáda)  a vjeli do města Pale. Přejezdy mezi Federací Bosnou a Republikou Srpsko jsou velmi znatelné, označené vlajkami atd. Lidé jsou trochu odlišní avšak v obou případech mám pozitivní zkušenosti. Z Pale jsme se chtěli dostat do Tuzly, což byl opravdu obrovský problém. Byl už večer, skoro tma a místní mapa, která se jevila jako podrobná zde naprosto selhala a mátla. Oblasti, které jsme projeli na mapě prostě chyběli. Silnice značená jako hlavní se změnila v polňačku a její kvalita se stále horšila. Dostali jsme se až do tak extrémní situace, že jsme pokračovali po té rádoby hlavní silnici, která nás dovedla do velmi vysoko položené horské oblasti, kde cesta vedla přez lesy, terén nedovolil zařadit vyšší rychlost než dvojku a civilizace absolutně žádná. Vždy po několika kilometrech jsme vjeli do opuštěných osad o pár vybombardovaných domech a velmi, velmi zřídka jsme viděli dům, který byl rozsvícený. Byla tma a srázy které pod námi propadali byli nebezpečné. Kvůli terénu jsme neměli volnou možnost se kdykoliv otočit.Cesta stoupala a cedule na které jsme byli už relativně zvyklí se začali oběvovat častěji a vě větších počtech pro jedno místo. ,,Pazi MINE" či lepka se skříženýma hnátama. Situace začala být zoufalá ve chvíli, kdy jsem musela zastavit, po pravé ruce sráz, po lévé drát který upozorňoval na nebezpečí a před sebou kámen, který byl výrazně označen terčíkem. Nevěděli jsme co máme dělat a ani nebylo jednoznačné, jakým způsobem a jestli je cesta používána. Nezbylo než zatnout zuby a prostě jet nahoru. Tímto způsobem jsme s nadějí, že se napojíme na civilizaci ujeli dalších x kilometrů a myslím, že okolo 23:00h

prosím vás Republika Srpska, je česky Srbská Republika (a Rep. Srbija je pak Rep. Srbsko), takže to vaše "p" v češtině bije do očí a navozuje dojem, že tam nežijí Srbové ale Srpové ... pak byste si měla asi aktualizovat navigaci nebo pořídit lepší, i papírový autoatlas by vás odnavigoval lépe :) Když si zakoupíte mapy pro tuto oblast, tak tam budete mít cestní síť minimálně takovou jakou zobrazuje Google (a ta rozhodně není řídká)... fakt nechápu jak se dá zabloudit ze Sarajeva cestou na chorvatský hranice, sama píšete že jste odbočila z hlavní silnice (proč?) (Sarajevo-Zenica-Doboj-Slavonski Brod)

Nejsem pro Islám, ale ani nejsem proti němu. Nicméně jsem hranice Bosny přejela z Černé Hory přes pohoří Bělešnica, přechod se jmenoval Arandělovo, naprosto odlehlá horská oblast. Jsou to dva roky dozadu, září 2013(foto u Neretvy blízko Mostaru jsou zveřejněny v rubrice Očima čtenářů). Rozhodně mohu potvrdit, že místa v Bosenských horách nejenže nenaleznete na evropských mapách, ale často chybí nebo jsou chybně zaneseny v podrobných místních mapách. To je v Bosně absolutně běžné. Naše navigace není aktualizovaná, což může být zdrojem problémů, ale každopádně je to z blízkého Balkánu jediná země, kde přejedu hranice a v tom momentu ztratí signál, který e nalezne opět při výjezdu ze země. Je to doslova na metr přesné, překročíte čáru a navigace je k ničemu. Bělešnice je opravdu ta nejkrásnější horská oblast, kterou jsem navštívila, především při hranicích s Monte Negrem. Je tam patrná pachuť války, cítíte jí všude. Po cestě míjíte zákop za zákopem, cesta se vám ztratí pod kolama a vy jedete dál po nevyasfaltované cestě. Je to dobrodružné, ale opět v Bosně běžné. Minové nebezpečí je patrné, proto vše musíte dělat s rozumem. Několik hodin jsme projížděli hory, kde jsme míjeli opuštěné, válkou zničené domy včetně těch, do kterých se někdo vrátil. Jednalo se vesměs o starší lidi, nejčastěji jsme je viděli se svým stádem. Myslím si, že se jednalo o Srby. První civilizace do které jsme z hor přijeli byli vesnice okolo Trebinje. Pokračovali jsme na Sarajevo po hlavní relativně dobré magistrále. Lidé byli absolutně bez výjmky milý, umírnění a nápomocní. A to včetně policie, která nás velmi často zastavovala. Okolí nádherné, ale zdevastované a chudé. Tento rok jsem se do Bosny opět vrátila(srpen 2015, očima čtenářů foto Sarajeva), tentokrát přez přechod Bihač, směr Sarajevo. Hlavní město za dva roky až neuvěřitelně zrevitalizované, spousta uklizených rujn na prodej, budova Al-Džazíra, velký počet lidí v Džihábu.  Domů jsme jeli na Tuzlu,Doboj  Slavinski Brod-pokračování níže.

Ona je nějaká válka mezi západem a islámem? Že jsem si jako nevšiml.

Zjevně spíte už od prvních hodin dějepisu na ZŠ, tak klidně spěte dál.

Ale snad by to šlo alespoň přes jídlo. Říkají vám něco štramberské uši? Proč se jim tak říká? 

Mno, tyhle balkánské národy byly vždy úplně první ve všem. Jejich největší problém pramení možná z toho, že se tam nikdy nic pořádného nedělo...

Nejdříve si přečtěte dějiny těch "balkánských" národů (nejsem si ani jistá, které národy tím myslíte) a pak se vyjadřujte ... mají minimálně stejně bohatou minulost jako my 

Islamisty není možné porazit. Důvody:

1.Není politická vůle.

2.Islamisti netvoří klasický stát, jsou to jednotlivé buňky, které však mají jedinou společnou ideu - zabíjet, zabíjet, zabíjet.

3.My (tedy západ) se řídíme demokratickými zásadami, které i vůči nim tvrdě dodržujeme, oni se neštítí žádných prostředků - viz bod 2.

4. Mezi námi je strašná spousta lidí, kteří se řídí zásadou "peníze nesmrdí" a z tohoto důvodu s islamisty vesele kšeftují (nafta, zbraně atd.) a tím se vlastně přidávají na jejich stranu.

"Kdo seje vitr sklizi bouri".

soucasny zapad s islamem zcela urcite nebojuje. zapad polozil hlavu na spalek a nas nuti k temuz

Ne, západ vedou superbohatí, kteří z toho očekávaného konfliktu vidí akorát zisky! Státy přestávají fungovat a globalizovaný svět vedou rodinné klany.

Nezbyde než důkladná revize poměrů na Balkáně, toto musí skončit zásahem mezinárodních sil, koncentrují-li se tam radikálové.

Pamatujetesluníčka r. 2011? Egypt:

Odpůrciprezidenta Husního Mubaraka se 31.1.2011 rozhodli vyhlásit časově neomezenougenerální stávku. Následující den ji měl doprovodit "miliónovýpochod". Dne 11. února 2011 prezident Mubarak rezignoval, podle svých slovchce dožít v letovisku Šarm aš-Šajch. Mocpřevzala armáda (vojenská junta) afaktickou hlavou státu se stal předseda Nejvyšší vojenské rady Muhammad HosejnTantaví.V květnu 2012 se v Egyptě konalyprezidentské volby, které vyhrál islamista Muhammad Mursí.V prosinci 2012se konalo referendum o nové ústavě. Ta byla kritizována proto, že podleněkterých kritiků mohla umožnit vznik islamistického státu a nezaručovalastejná práva všem obyvatelům. Referendum se konalo ve dvou termínech, v každémvolila polovina země. Podle oficiálních výsledků byla ústava přijata - prohlasovalo 63,8%. Volební účast ale byla velice nízká - 32,9%. Mursí byl po rocevlády sesazen armádním pučem. Egyptská armáda při potlačování protestů vůči puči zabilanejméně 817 stoupenců vlády prezidenta Mursího, podle některých údajů i přes1 000. Muslimské bratrstvobylo postaveno mimo zákon a v následných volbách zvítězil bývalý náčelníkgenerálního štábu egyptské armády Abd al-Fattáh as-Sísí.Od vojenského převratu v roce 2013 bylo zatčeno a uvězněno více než 16 000odpůrců režimu (dle některých odhadů až 40 000, stovky členů Muslimskéhobratrstva byly odsouzeny k smrti.16. května 2015 byl k trestu smrti odsouzen i Muhammad Mursí.

Prostěto jinak nejde.. armáda je garant.  EU mírovými kroky směřuje k obdobnému modelu, samozřejměmodifikovanému. Každopádně - jsi-li proti samé podstatě demokratického systému,jednotlivče, státe.. pak musí nastat konec tzv. humanismu.