Ten článek má zcela reálné poznatky. Vojenská služba za krejčího Čepičky byla stejně nebezpečná pro život vojáků v prezenční službě, jako emigrace. V obou případech je jistá ztráta navyklého prostředí, v cizině na to má vliv vaše vlastní aktivita, na vojně z vás udělali na dva roky otroka.

Nepomysleli jste si, že takové houfy mladíků mohou mít podobné důvody? Utéct před vojenskou službou? U žen je to už složitější, tam je opravdu otázka, proč se musí s dítětem trmácet až na polární kruh.

V padesátých letech jsem ztratil kamaráda, Eda spadl při vojenském cvičení z tanku a i když měl přilbu, byla z toho padoucnice. Utopil se v následujícím létě, zanechal ženu a dítě. Můj bratránek si raději prostřelil chodidlo, aby nemusel být na vojně. Kulhá dodnes.

V únoru 1948 se utíkalo docela snadno, jenom chyběly mapy českého pohraničí, byly tam rabovací tlupy a různí dobrodruzi, to bylo hlavní nebezpečí. Po únoru se ale hranice začala utěsňovat a střílelo se po uprchlících.