Já si vůbec nedovedu představit, jak s dětmi mluví rodiče, kteří se s nimi o smrti bavit odmítají. Každý rodič, který dítěti čte a vypráví pohádky, prostě musí časem vysvětlit, co to znamená umřít a logicky musí dodat, že všichni lidé jsou smrtelní, umírají a další se rodí.
Navíc si nedovedu představit, jak by člověk mluvil s dětmi o různých nebezpečných věcech a činnostech (pád z výšky, požár, jed, zlý člověk, frekventovaná silnice...) kdyby měl před nimi utajit, že jsou smrtelné.
Vím jistě, že jsem o smrti přemýšlela v předškolním věku a rozhodně jsem věděla, že i mne se bude smrt týkat. (pamatuju si tu asociaci, kdy jsem si smrt představovala jako hlučný kovový tmavě červený budík, který měli rodiče v ložnici...) Týden po mých šestých narozeninách zemřel dědeček, zemřel doma a já jsem ho viděla (bydleli jsme s prarodiči v bytě), takže od té doby jsem o smrti měla zcela jasnou představu.
Když bylo mému synovi sedm let, zemřel můj otec a tchýně mne konsternovala návrhem, že to synovi nemám říkat a nemám ho brát na pohřeb. Jednak jsem to synovi řekla v momentě, kdy jsem se tu smutnou zprávu dozvěděla, jelikož jsem položila telefon a rozplakala jsem se, za druhé syn dědu miloval, trávil s ním spousty času, můj otec se mu intenzivně věnoval, hráli si spolu, zpívali, vyřezávali, stavěli z Merkuru, vyráběli letadla..., vůbec bych nedokázala vymyslet tak složitou komplikovanou lež, kterou by se dala vysvětlit dědečkova nepřítomnost.
Rodiče, kteří nemluví s dětmi upřímně a nevysvětlují jim úplně všecko, co k životu patří, v představě, že jsou malé a nechápavé, dělají velkou chybu a časem o důvěru svých dětí přijdou. Dospívající děti se pak o věcech, které jsou pro ně důležité, budou radit s někým jiným...
