Děkuji za výborný článek! 

Když mi bylo asi 10 let a zemřel můj prastrýc (kterého jsem viděla párkrát v životě, ale mě jsem ho velmi ráda), tak jsem se poprvé setkala se smrtí. Byla jsem z toho smutná, ale přišlo mi to velmi přirozené. Když byl poté pohřeb, nikdo mě na jeho pohřeb nevzal. Říkali mi, že to není vhodné pro děti. Já jsem byla ale velmi dotčená, brala jsem to tak, že vlastně nemám příležitost se s ním "rozloučit". Velmi by mě zajímalo, jak by autorka vnímala zda brát dítě do cca 10 let na pohřeb, či nikoliv. U nás v rodině se děti na pohřeb neberou - prý je to něco špatného, něco, čeho by měly být ušetřeny. Já však vycházím z vlastní zkušenosti. Bohužel mi to nepřijde přirozené. Dítě by mělo mít volbu, zda chce, či nechce.

Odchod ze světa býval dříve srozumitelnější a důstojnější. Když mi zemřel dědeček - v roce 1961 - zemřel doma. Na malé vsi, kde s babičkou bydleli, byl vystaven v rakvi v "parádním pokoji" a každý se tam s ním šel rozloučit. Pak přijel povoz z koníkem, hudba a všichni šli průvodem na hřbitov do sousední vesnice. Po uložení do hrobu zase s muzikou zpátky, ale to už hudba hrála "veselou" a následně byla velká hostina, kde se setkali všichni, kteří se často i deset a více let (když nikdo neumřel) neviděli. Spadlo napětí a smutek, bylo to velmi účinné.

Mělo by se o tom mluvit daleko víc. Lidi jsou odtrženi od přírody. Pak dochází k takovým extrémům, že se dotují útolky pro psy a kočky, aby se nazabila zvířata, která nikdo nechce a kvůli nim se zabíjí hospodářská zvířata k jejich krmení.

Já souhlasím. Jako dítě jsem smrt přijímala. Když mi umřeli dědečkové, máma mi prostě řekla, že jim prasklo srdíčko a umřeli. Přijala jsem to až s ledovým klidem. Když mi v pěti letech umřel otec, dokázala jsem jej bez slz pohladit po tváři. Z jeho smrti jsem byla v šoku, pochopitelně jsem si poplakala, ale nedocházely mi všechny ty souvislosti a to, jak bude můj život nyní vypadat. Pořádně jsem jeho ochod začala prožívat až v pubertě, jako bych se restartovala (člověk se hledá, chce se realizovat a najednou nosí jeho staré oblečení a oprašuje jeho koníčky). Prožívala jsem muka dlouhým přemýšlením, proč udělal to, co udělal. Sedm až deset let po jeho smrti. A dnes se jí zase bojím. Od osmnácti let  jsem prohlásila naši domácnost přístupnou zvířátkům, skrze matčiny protesty a zákazy. No a neptejte se, jak jsem prožívala smrt křečka. Hrozně. Teď mám jen vážně nemocného psa a další dva hlodavce. Zoceluju se, dám to.

Myslím, že je spíše pro děti potřebnější aby si měli s kým popovídat o všem možném zejména s vlastními rodiči. To žádná výuka ani sestra nenahradí...

Já si vůbec nedovedu představit, jak s dětmi mluví rodiče, kteří se s nimi o smrti bavit odmítají. Každý rodič, který dítěti čte a vypráví pohádky, prostě musí časem vysvětlit, co to znamená umřít a logicky musí dodat, že všichni lidé jsou smrtelní, umírají a další se rodí.

Navíc si nedovedu představit, jak by člověk mluvil s dětmi o různých nebezpečných věcech a činnostech (pád z výšky, požár, jed, zlý člověk, frekventovaná silnice...) kdyby měl před nimi utajit, že jsou smrtelné.

Vím jistě, že jsem o smrti přemýšlela v předškolním věku a rozhodně jsem věděla, že i mne se bude smrt týkat. (pamatuju si tu asociaci, kdy jsem si smrt představovala jako hlučný kovový tmavě červený budík, který měli rodiče v ložnici...) Týden po mých šestých narozeninách zemřel dědeček, zemřel doma a já jsem ho viděla (bydleli jsme s prarodiči v bytě), takže od té doby jsem o smrti měla zcela jasnou představu.

Když bylo mému synovi sedm let, zemřel můj otec a tchýně mne konsternovala návrhem, že to synovi nemám říkat a nemám ho brát na pohřeb. Jednak jsem to synovi řekla v momentě, kdy jsem se tu smutnou zprávu dozvěděla, jelikož jsem položila telefon a rozplakala jsem se, za druhé syn dědu miloval, trávil s ním spousty času, můj otec se mu intenzivně věnoval, hráli si spolu, zpívali, vyřezávali, stavěli z Merkuru, vyráběli letadla..., vůbec bych nedokázala vymyslet tak složitou komplikovanou lež, kterou by se dala vysvětlit dědečkova nepřítomnost.

Rodiče, kteří nemluví s dětmi upřímně a nevysvětlují jim úplně všecko, co k životu patří, v představě, že jsou malé a nechápavé, dělají velkou chybu a časem o důvěru svých dětí přijdou. Dospívající děti se pak o věcech, které jsou pro ně důležité, budou radit s někým jiným...

Sedm let? To už byl velkej kluk. Tchyně musí být opravdu opatrná mamina, když to chce zatajit tak velkému dítěti. Tohle by jí prošlo v jeho třech letech, ne v sedmi.

Když si přečtu prvních pár vět, tak se zamyslím. Umírání na základních školách? To je tak častě?

Aha, to jen novinářka nezná slovosled.

Pokud to někdo nestihl v TV, tak dávám odkaz. Všechny díly jsou v archivu. http://www.ceskatelevize.cz/porady/10529011887-zivot-se-smrti/412235100151007/

Každá tabuizace věcí, které přirozeně patří k životu, je špatná. Akorát se tvoří bariéry, které v důsledku ubližují. Děti nejvíce ocení upřímnost (úměrnou jejich věku) a přímé, férové jednání. I dospělým by prospělo o smrti více mluvit. Lidí v hospicích dělají neuvěřitelnou práci.

Zavest v EU jako soucast vyuky na ZS. Debatu jiz v MS.