Když už byla skoro noc, odešel a my jsme zůstali sami. Matka z toho všeho byla tak unavená, že mi dala večeři a šla spát. Zůstal jsem v kuchyni s otcem sám. Pokoušel jsem se něco dělat, ale nemohl jsem se stejně soustředit. Otce jsem si nevšímal, jen vím, že byl divně tichý, zádumčivý, uzavřený do sebe. Takový býval po hádkách se strýcem každou neděli. Vlastně jsem tedy ani nepostřehl, kdy odešel, ztratil se někde v domě a po chvíli jsem slyšel výkřik. Byla to matka. Myslel jsem napřed, že křičí ze spaní, bylo zase ticho, ale pak se ten výkřik ozval podruhé. Běžel jsem do ložnice rodičů. Spatřil jsem tam obraz jako z Apokalypsy. Maminka ležela přes postel, měla rozbitou hlavu, chroptěla. Nad ní stál otec se sekerou v ruce. Divně se kýval, zdálo se mi dokonce, že se usmívá. Byl jsem ohromen. Klekl jsem k matčině posteli, "Maminko, prosím tě, řekni ještě něco! Maminko!". Marně. A tehdy mi otec najednou řekl: "Musel jsem to udělat, nebudem už v tomhle zlým světě žít, ani ty nebudeš žít, neboj se, nenechám tě tu. Teď jdi a znič stromky, nic živýho tu po nás nesmí zůstat. Jdi!". A já ho poslechl. Vůbec jsem o ničem neuvažoval, nebyl jsem schopen myšlenky, jako ve snu jsem vyšel. Na zahradě mě brzo opustily síly. A tu ke mně přišel otec a řekl: "Vidím, že už nemůžeš. Nebudu tě dál trápit, dodělám to sám. Pojď, skončíme to a ty si odpočineš, oba si odpočineme, bude nám dobře jako mamince, pojď, pojď!". Několikrát se mě ptal, zda mám odvahu vzít si život sám. Mně se už žít nechtělo po tom, co jsem viděl, ale odvahu jsem nenašel. Až mi podal zahradnický nůž. A najednou se ve mně všechno zlomilo, když jsem se díval do té strašné hloubky a na šíleného otce. Řízl jsem se do obou zápěstí a do krku, ale ne moc. Dřív, než jsem mohl pocítit bolest, ztratil jsem vědomí. Jen na okamžik. Náhle jsem padal, padal do vlhké tmy a... Chlad vody mě nadobro vzpamatoval, vzbudil mě z toho strašlivého snu, probudil ve mně pud života, chtělo se mi najednou hrozně žít, a tak jsem se začal...
