Před léty jsem hovořil se starým pánem, nyní již pravděpodobně nebožtíkem, který od roku 1942, kdy dospěl do vojenského věku, až do roku 1945 bojoval v řadách tehdejší Sovětské armády. A ten říkal, že v posledních fázích války pravidelní němečtí vojáci často už to vzdávali. Po dlouhých letech bojů už měli zkušenosti a po prvních vástřelech předem věděli, zda mají šanci své pozice udržet, či zda na příslušném bodu frionty mají Sověti převahu a vůbec nemá cenus e o to pokoušet. Pom několika výstřelech se stáhli o pár kilometrů a Sověti postoupili téměř bez boje. Nebylo tak tomu vždycky, ale občas ano. Avšak u jednotek složených z Hitlerjugend to neplatilo. Ti za prvé byli zfanatizováni v tom smyslu, že mladický zápal vypadá jinak než zápal u dospělého, a za druhé (a především) jako teprve patnáctiletí mladíci, a tudíž nováčci z hlediska bojů na frontě, neměli za sebou ty zkušenosti z roku a půl téměř nepřetržitých ústupů, takže nevycítili, kdy má cenu se o něco pokoušet a kdy už ne.
Souvislost s tématem článku snad ani nemusím formulovat, protože vyplývá z logiky věci.
