Počítejme (pouze pro jednoduchost) předem s tím nejhorším, jak ze strany otce, tak ze strany matky. Ale především bez ohledu na to všechno se jedná o české občany kteří jsou nesvobodnými rukojmími v cizím státě, a kteří si zaslouží právní ochranu ze strany své vlasti. Norské orgány na jejich osud nemají sebemenší pravomoc, zvláště v případě, že se náš stát o jejich osud zajímá. Rodiče mohou být trestně stíháni v Norsku, ale děti - děti které nic špatného neudělali musí být neprodleně vydány do ČR. V případě, že by ČESKÝ soud rozhodl o odebrání dětí je tady v první řadě matčina sestra, v druhé řadě jejich dědeček. Zajímalo by mne především jak se v oné mateřské školce na tato témata vůbec dostali. Zřejmě nějak vycítili u toho staršího, že někdy dostal na zadek, a uviděli příležitost. Návodnými otázkami už chlapce z neznalosti, z falešné prudérnosti, nebo spíše ze zištných důvodů dovedli tam kam je nakonec dostali, a kde je možná i chtěli mít. Ten mladší jim toho pravděpodobně moc nepověděl. Zajímalo by mne i jaké procento dětí svěřených do péče (v Norsku) je nakonec jejich opatrovníky adoptováno. Chlapečci jsou jak jsem zaregistroval poměrně světlovlasí, což je zřejmě činí v Norsku zajímavým předmětem adopce. Zajímalo by mne i kdo tak či onak chlapce dovedl k tomu, aby opatrovnici říkali maminko, a zda to není ze strany opatrovníků nakonec trestné. Jinak co se týče jazyka bych se návratu do vlasti nebál. Znal jsem v Praze indickou rodinu. Když tu byli měsíc, jejich chlapci vpřibližně stejném věku se bez obtíží domluvili s kamarády na ulici. Děti se jazyky učí strašně rychle, ale každý další rok to už bude těžší, za pár let zejména pro toho staršího.
