ja nemam deti, ale doufam, ze si nasetrim dost penez abych si mohla dovolit platit domaci peci aby se o me nekdo postaral, hlavne dam advokatovi, ze kdybych mela nehodu nebo byla v koma, aby se mnou nic nedelali, abych nebyla mrzak a mohla umrit v pokoji a nikoho neobtezovat

Ano, je to hezké, když se někdo může vykašlat na práci a ještě lepit navíc tisíce za domácí hospic.

Sorry překlep, mělo tam být munus

Rozhodně bych nechtěla udělat svým dětem ze života peklo - proč by se měly start o nějakého dementa (tedy mě) na úkor svého života? Vím, jak to ty starající se totálně vyčerpává, rozpadají se jim rodiny...to by si moje děti nezasloužily 

Pichnout injekci do svalu ci pod kuzi /v pripade potreby, umit a obleci hned po smrti, bych rad aby moje deti umely. Dokonce se domnivam, ze by se to melo ucit; nic co by potrebovalo zvlastni vlohy, na tom neni. Pokud maji stari umirat vice doma, tak by to melo byt normalni.

No, on je spíš problém s těmi injekcemi do žil, které jsou tvrdé a křehké, takže se při nejlepší vůli nevyhnete pěkným modrákům, za které vás případně váš senior pěkně peskuje.

je umění se narodit,ale větší umění je dobrý odchod,štastný ten,kdo se neprobudí

Bohužel, to si člověk nemůže zařídit ani objednat...

Jako článek dobrý, ale škoda, že "jen" pro Prahu. Čekala bych, že se v něm taky dočtu, pokud nejsem z Prahy, jestli mám možnost podobné služby. Třeba příště. každopádně každý, kdo se rozhodne starat o své nejbližší umírající má můj velký obdiv. Určitě to není jednoduché.

Vážená paní Kratochvílová,

děkujeme za Vaše upozornění. Do článku jsme zapomněli dodat odkaz na stránku, kde je soupis všech mobilních i "klasických" hospiců v celé ČR. Adresa je: http://asociacehospicu.cz/hospice-v-cr/

S pozdravem

JV

Děsí mne představa být bezmocný, či částečně bezmocný a závislý na pomoci. V okamžiku, kdy nedokážu ani dojít si sám na záchod chci, aby to neviděla rodina.

Pokud bych dokonce ztrácel sám sebe a svou rodinu a stával se něčím, co Alzheimer postupně vymazává a krade, chci umřít včas. Bez mozku a vzpomínek už to nejsem já. Snad budu mít sílu a možnosti, abych to ukončil sám. Co má asi rodina, děti a vnoučata ze slintajícího magora (mluvím o sobě) co je nepozná, utíká od nich jako od cizích lidí a v malých  okamžicích (

intervalla lucida) být zoufalým a chtít se zabít.

Z pocitu deprese a smutku z blížícího se odchodu mé maminky (mně je 62, jí 85) jsem začala číst (dala mi dcera - osvícená) Tibetskou knihu o životě a smrti. Je tam vše tak úžasně vysvětleno! Doporučila bych tuto knihu jako povinnou četbu - pro dospělé samozřejmě. Napsal ji člověk (Sogjal Rinpočhe), který vyrůstal u mnichů v Tibetu a poznal tisíciletou tamní moudrost, po vystudování přišel "na Západ" a konfrontuje zde své dřívější duchovní poznatky s naším "západním" světem. V součastosti přednáší na předních světových univerzitách. Kdyby si každý, nebo alespoň každý druhý, tuto knihu přečetl a "něco si z ní vzal", bylo by líp na světě. Kniha odpovídá též na spoustu "pro nás ze Západu" téměř nezodpověditelných otázek, a sice právě ohledně bytí a smrti.