Faktem je, že neustálý příval informací o vojenských UKR úspěších, které se ale většinou opírají o dobytí té které osady či rovnou samoty, vyvolávají pochybnosti, takže pak není překvapením zjištění, že byli příslušníci hned čtyř praporů ukrajinské armády přes tři týdny v Luhanské oblasti v obklíčení a utajit to nemohl už ani Kyjev, protože zoufalí vojáci začali po stovkách hledat záchranu na ruském území. I prokyjevská média dnes stále častěji mluví o olbřímí korupci mezi generalitou, o třetí vlně mobilizace za dva měsíce, která na „frontu“ posílá mladé kluky coby obyčejnou „potravu pro kanóny“. Shoda panuje v tom, že boková morálka ukrajinské armády je nízká, vojáci jsou hladoví a nemají ani čím střílet, a cítí se Kyjevem jasně zrazeni. Oni i jejich rodinní příslušníci do budoucna Kyjevu a aktuální vládě žádnou „oporou“ podle všeho nebudou, což ve finále jen zdůrazní „virtuálnost“ kabinetu v demisi/nedemisi působícího premiéra Arsenije Jaceňuka.
Na frontě tak vzniká prostor pro různé žoldnéřské skupiny a soukromé armády, které si platí různí oligarchové k prosazování svých soukromých a zištných zájmů, a není zřejmé, jak se zachovají do budoucna. Matně se přitom vnucuje obrázek Libye – tam západní politici i média dlouho vydávali různé ozbrojené skupiny za „demokratické“ a „revoluční“, až se z nich vyklubaly obyčejné milice s touhou po zisku a území. Dnes v Libyi zuří válka každého s každým a nad tím vším je bezmocná virtuální vláda v Tripolisu. Osobně doufám, že tohle srovnání se severem Afriky kulhá.
