Reakce na odsouzení křesťanstva při křížových výpravách. Proč jsme zase tak sebemrskačští? Křížové výpravy měli přece svou logiku. Jednak je nepravda, že křesťané napadli islám jako první. Již po sto letech od vzniku islámu se jeho armády prohnaly na východě Persií, Afgánistánem a dalšími zeměmi až po Indii. Na Středním východě obsadily Palestinu i s Jeruzalémem, dobily dnešní vnitřní Turecko a zredukovaly územní rozlohu Byzantské říše na jednu pětinu. Během několika desítek let okupovaly celou bývalou římskou provincii Africa, přešli Gibraltar, rozdrtily Vizigóty ve Španělsku a překročily Pyreneje. Až u Poitieres je, chvála bohu, porazil v roce 732 majordomus Francie, Karel Martell Kladivo. Bez něj by dneska na místě Svatého Víta a na Velehradě asi stála mešita. Potom se situace celkem uklidnila a křesťané směli cestovat do Jeruzaléma. V jedenáctém století přijali islám Turci- Seldžukové a s tolerancí byl konec. Tvrdě porazili Byzantince u Manzinkertu a pravoslavný Byzantský císař požádal Evropské rytíře o pomoc s osvobozením Jeruzaléma. Ano, tato křížová výprava, která nakonec po dlouhých letech skončila obsazením Jeruzaléma, byla velmi krvavá a skončila ostudným masakrem obyvatel, jak islamistů, tak Židů. Takové tehdy byly války. Ještě několik dní před tím, než Jeruzalém padl, jeho obyvatelé stahovali na hradbách, za všeobecného veselí, křesťany za živa a jejich těla katapulty vrhali do křižáckého tábora. Křižáků totiž nebylo moc a hradby Jeruzaléma byly velmi odolné. Mezi křižáky byli ale Normané ze Sicílie, kteří běžně dokázali bojovat v početní nevýhodě 10:1 a ti také v následujících dnech jako první a za velkých ztrát zdolali hradby. Následoval masakr, kdy málokdo z uzavřeného města vyvázl živý.
