Ivan Hoffman – Smrt v Afghánistánu
„V zemi, které nerozumíme a sotva porozumíme, zemřeli čtyři naši vojáci. Osudným se jim stalo rozdávání psacích potřeb afghánským školákům. Zmíněnou událost lze ale popsat i tak, že zahynulo jedenáct afghánských školáků, kterým se stalo osudným, že si brali psací potřeby od českých vojáků, zrovna když je údajně přijel na kole vyhodit do vzduchu (a sebe s nimi) talibánský bojovník.
Škoda je všech lidských životů: dětí, vojáků i toho sebevraha, který se nechal obelhat, že zabíjením lidí se zalíbí bohu… My ovšem přednostně truchlíme kvůli našim.
O tom, do jakých misí poslat naše profesionální vojáky, rozhodují politici. Protože mají za případné oběti politickou odpovědnost, pochopitelně vždy řeknou, že vojáci nezemřeli zbytečně, že položili život za hodnoty jako je demokracie anebo svoboda. Veřejnost to ale tak jednoznačně nevidí a hodně lidí má politikům za zlé, že hazardují s životy našich vojáků i v misích, které příliš nedávají smysl. Zrovna z Afghánistánu, kde nad divnými lidmi, co si neváží lidských životů nelze vyhrát, jsme na odchodu, aniž bychom uměli říct, co přínosného jsme vybojovali. Místo toho konstatujeme, že naši vojáci bojují statečně, obětavě, těší se respektu a důvěře svých spolubojovníků, takže se za ně nemusíme stydět.
O smyslu vojenských misí se pravidelně hovoří tehdy, když v nich naši vojáci zemřou. To ale vůbec není vhodná chvíle. Pieta velí hledat smysl oběti i tam kde není, neboť říct, že vojáci zemřeli zbytečně, by bylo cynické. A hlavně by to nebyla pravda. Voják, který plní rozkaz, nikdy neumře zbytečně. To je protimluv. Může být pouze zbytečně poslán na smrt. Což se bohužel děje. Odjakživa a jistě i dnes.“
Slyšel jsem, že naši omezí „průzkumné pochůzky“. Aby roznášeli psací potřeby, to museli hrdí Afghánci považovat za „neohrabanost“. Vojáci pracují výhradně na rozkaz, Pochůzku s propisovačkami musel někdo předem projednat a tím se nechtěně dostalo echo na nepravá místa. Autor rozkazu se nezjistí.
