Premiér Bohuslav Sobotka se v rozhovoru pro server iDnes vrátil k takzvaným církevním restitucím. Z toho, co řekl je přes povinný optimismus cítit značnou rezignaci. Nic s tím nenadělají je to ztráta času.
Premiér tam říká: „My jsme před volbami jasně řekli, že po volbách budeme chtít jednat s církvemi o změně církevních restitucí a ten slib plníme. Byla vytvořena skupina, s církvemi jednala, budeme chtít jednat dál. Sociální demokracie postupuje tak, jak před volbami řekla. Nicméně uzavřeli jsme vládní koalici, kde KDU-ČSL do značné míry blokuje možnosti dohodnout se na platformě vládní koalice o nějaké redukci církevních restitucí. Co tomu brání nejvíce, a to veřejnost ví, je, že kromě zákona uzavřely církve také smlouvy se státem, které nejsou ze strany státu vypověditelné.“
Je mu jasné, že pokud chce redukovat církevní restituce, musí jednat s církvemi. Ty to ale celkem moc nezajímá, protože už tak ustoupily hodně a dnes tahají výjimečně za delší konec provazu.
Jde hlavně o to, že tento socialistický postup nemá žádný smysl. Krom majetku, který komunistický stát ukradl a zdevastoval, se církvím vrací jen část. Tak asi třetina. Protože přišly o víc, je tu finanční kompenzace, která představuje dvě promile státního rozpočtu ročně. Donekonečna opakuji, že pracující lid a bývalá spisovatelka Lenka Procházková, která v boji proti restitucím našla nový smysl života, se děsí u slova miliarda, ale z hlediska rozpočtu je to asi tak, jako když máte rohlík dlouhý metr a ukrojíte z něj dva milimetry. To jen pro představu.
Ať to potichu vzdají
Mnoho příslušníků pracujícího lidu také rozčiluje, že peníze jdou institucím, které hlásají názory, které většina lidí nezastává. Na to se dá říci asi tolik, že já ze svých daní musím přispívat na činnost komunistické strany, která tu zavedla zločinný režim, a na existenci Národního divadla, kde jsem byl jednou v životě. Národní divadlo stojí ročně asi tak půl miliardy a hrají tam věci, které objektivně nemají žádnou reálnou předlohu,
