Celý článek je jedna velká lež! Je to dva a půl roku, kdy jsem ve zmíněném hospici Štrasburk měla matku a do dneška tohoto rozhodnutí lituji. Chtěla jsem ji mít blízko, abych ji mohla co nejčastěji navštěvovat, protože bydlela sama 70 km od Prahy. Ve čtvrtek ji přivezla sanitka a ještě byla schopná říkat řidiči kudy má jet. Do odpoledne ležela pomočená na posteli než jsme za ní přišli. Primář se choval zdvořile, matka mu řekla i názvy léků, které užívá. V sobotu už ale ležela napíchaná morfiem a nebyla schopná se ani pohnout, natož komunikovat. Nevěděli jsme, jestli ta nemoc tak rychle postupuje, tak jsme se ptali sestry. Ta řekla jen že jí dává to, co nařídil lékař, ať se zeptáme v pondělí. Požadovali jsme snížení dávek a hned s ní byla trochu domluva, bála se tam tak, že nás nepustila domů a moje dcera s ní musela zůstat přes noc. Chtěla jen pryč. Podotýkám, že nikomu nevadilo, že dva dny nejedla ani nepila. Když jsme chtěli, ať jí dají tekutiny infuzí, tak nám sestra řekla, že po infuzi pacienti otékají. Za celou dobu se nedočkala ani proklamovaného duchovního. V úterý ráno jsme ji za silných mrazů a výhrůžek psychiatra, že cestu nepřežije, převezli do hospice v Chrudimi. To byl ovšem neskutečný rozdíl. Když jsme za ní přijeli, tak byla opět schopná přijímat stravu, komunikovat s námi a dokonce si přepínala televizi. Personál velmi milý a vstřícný. V pátek nám volali, že asi nedožije rána, tak jsme se za ní rychle vypravili. I když sestry znaly situaci, snažily se jí poslední hodiny a minuty života usnadnit. Patří jim obrovský dík. Na hospic Štrasburk bych nejradši zapomněla, ale nejde. Poplatek byl 500,- Kč za den, v Chrudimi byl nižší. Nepomohla mi ani asociace hospiců.....
