Ad:
„To jsem zvedava, co by psane podobe toho rozhovoru pan Kostecka rekl.“
Vzhledem k mnoha podobným reakcím bych se rád k tomuto článku vyjádřil. Interview probíhalo po telefonu a text, který následně pan redaktor vytvořil, mně nebyl zaslán ke korektuře, natož k autorizaci. Určitě se všichni diskutující shodnou na tom, že mluvený projev vypadá jinak než jeho přepis. Kdybych byl mohl finální text před zveřejněním vidět, nebyl by mně ušel např. nesmysl „shoda podnětu s přísudkem“ namísto správného „shoda přísudku s podmětem“. Byl bych upřesnil též ona nešťastná procenta: protože si jako češtinář (na rozdíl od matematikářů) netroufnu vymezit rozdíl např. mezi 85 % a 87 %, hodnotím po celých desítkách procent, takže mám "jen" desetibodovou škálu. Pak ovšem v náročné pravopisné doplňovačce skutečně platí: 1 chyba=5% dolů.
Přiznám se, že jsem do telefonu užil výrazy jako „fakt že jo“ nebo „obšlehnout zadání“ či „nebetyčný maglajz“, ba i „jaká z variant“ místo náležitého „která z variant“; ovšem ani v nejdivočejším snu jsem netušil, že pan redaktor tohle nezrediguje a ocituje mě doslova. Asi neví, že s mluvenými texty je třeba před zveřejněním pracovat, i za cenu toho, že novinář nebude mít sólokapra.
Na meritu svých tvrzení trvám: zejména v spisovné normě českého tvarosloví maglajz prostě je. Mimochodem lingvistika, a tedy i bohemistika je věda. Takže fakt, že u sloves 4. třídy lze dnes užít v 3. os. mn. č. tvar zakončený na "-í" vedle (stylově nesporně vyššího "-ejí") nemá nic společného s minihádkou přispěvatelů o tvar "oni vědí" x *"oni ví"): sloveso "vědět" je totiž nepravidelné, proto se ho zmiňovaná změna ve spisovné normě nedotkla. Donebevolajícím žurnalistickým žargonem je i „šéf češtinářů“: jsem pouhým předsedou Asociace středoškolských češtinářů, tedy mluvčím menšiny bohemistů-učitelů, a nikdy jsem se za nic víc nevydával. Na závěr: když nic, tak je tenhle příspěvek, jeho geneze a podoba skvělým studijním materiálem pro praktikující češtináře a jejich žáky.
