Zajímaví duševně akcentovaní lidé mne provázeli velkou část života.Jsou to mnohdy hlubší,básnivější lidé ,než napařená lejna v televizních pořadech ,debatách atd. Žít ale třeba s někým,kdo má bipolární poruchu,nebo nějakou jinou tuto odlišnost je velmi těžké,ba nemožné. Nepleťme tam ale nevyléčitelné poruchy jako psychopatii,sociopatii etc. Tito lidé jsou peklem společnosti.

To má být jako výčitka, že se člověk nechce přátelit s někým, komu se díky chorobě zcela změnila povaha, je to úplně jiný člověk než dříve a  jeho osobnost je vám nepříjemná?

Řekl bych, že si člověk udržuje přátele proto, že mu je v jejich přítomnosti dobře. Nikoliv proto, aby dělal samaritána a "vylepšoval" něčí statistiky.

Na druhou stranu lidé ne zcela dobře chápou duševní nemoc. Myslí si, že je jako každá jiná a že svému příbuznému pomohou. Nepřeje-li si léčbu, nemohou ho k ní přemluvit. Pacient považuje svůj stav za normální součást svého života a necítí se nemocen. Přestanu-li svému milovanému rozumět, nemohu mu žádnou ze svých obětavých pomocí prospět. Naopak se můj život stává noční můrou. Jediným řešením je svěřit toho člověka odborníkům a není jisté, zda mu dokážou pomoci.

Je naprosto nepochopitelné, že lékaři nedokázali vysvětlit manželovi paní Bartošové, že žádná jeho pomoc, žádná jeho oběť, žádné jeho domlouvání Ivetě nepomůže. Každý přeci viděl, že je duševně nemocná. Dobře to vyřešil její Italský přítel, když se dokázal od myšlenky spasitele odpoutat. Měla jsem a mám Ivetu velmi ráda. Dokázala zpříjemnit svou písní nevlídné okamžiky mého mládí a zase mě smířit s poznáním, že svět je přátelské místo.

Ten pařát šel jen po jejím majetku. Jak ji dotáhl k oltáři nechal ji skočit pod vlak. Dokonce si myslím, že se na tom s bývalkou domluvili.

K tomuto strach ze schizofrenií trpících občanů přispívají sami lékaři. Nechají vyhlásit veřejnými sdělovacími prostředky asi 1 x za dva roky, že z psychiatrie utekl nebezpečný pacient, trpící schizofrenií. Nestačilo by jen říci, že z psychiatrické léčebny utekl nebezpečný pacient ? Nálepkování této nemoci je vlastně jejím spojením s možným nebezpečím. Zde se také jedná o porušení ochrany osobních údajů, zcela jistě je v rozporu se zákonem. Ale koho to dnes zajímá ! 

Přijde mi to dotazování kapku zavádějící. Nicméně, řeším podobné u vozíčkářů. S odsuzováním okolí se setkávám pravidelně. U starší generace je to přímo světonázor. Nevím zda to souvisí s komunistickou morálkou či s nějakou tradicí souzení, odsuzování a lynčování, která má kořeny někde v době vzniku Československa či historicky ještě dříve nebo v antisemitismu, který má kořeny ve Vídni a v Čechách. Nebo je to jen naše zaostalost za vyspělejším světem? U mladých je to pak určitá kalkulace o vlastním pohodlí spojená s důrazem na nerušený životní úspěch - svým způsobem glorifikované sobectví, které je motorem nové české společnosti.

  Spíš mi přijde směšné, že pokud jsem přesvědčen, že čeští důchodci jsou ve své xenofobii zcela pomýlení, tak je jasné, že mladí jsou na tom úplně stejně. Jejich otcové a dědové leštily rudé knížky či cídili odznáček vzorné Jiskřičky. Oni prahnou po kariéře a komerčním úspěchu. Přes znalost jazyků, vysoké školy a neomezené možnosti, jsou to pořád pitomá jablka stejné hloupé jabloně. 

  Podle mě to v ateistickém státě stavějícím hlavně "na zdravém rozumu" nikdy lepší nebude. Vždy budeme panoptikem zaostalosti, kterou nebudeme umět vlastními silami nikdy překročit. Tak asi tak, odcházím na skupinové sezení... 

Jestliže nepokládáte za plně validní průzkum, k němuž je zdejší diskuze, můžete si provést svůj vlastní analýzou právě této diskuze.

Kolik je zde lidí, kteří by opustili přítele, kdyby u něho duševní nemoc propukla, kolik by nechtělo mít takového člověka za kolegu v práci, souseda...

Možná tak sami dojdeme ke společnému závěru, že skutečnost je mnohem horší, než daný výzkum předpokládá.

A to není navíc diskutujícími nijak zohledňováno, že v Anglii je vysoce rozvinutá komunitní péče, která se v Česku rozvíjí jen velmi pomalu a ztěžka právě pro ve společnosti převládající předsudky vůči duševně nemocným.

A ti dokáží v takovýchto podmínkách, například chráněných bydlení, či se strukturovanou podporou, podle náročnosti podmínek pro bydlení, žít opravdu plnohodnotným životem. Příklady tu jsou-například v Bohnicích Nadace Bona, Bona o.p.s., ale v Praze i jiné, vytváří pro to podmínky a jejich klienti si vedou velmi dobře.

Zapomínáme všichni na jedno, nemoc se nikomu nevyhýbá. Dnes je duševně nemocný on, zítra to můžeš být ty. A, občánku, co teď?

Podle výsledků voleb i diskuzních příspěvků může být u nás duševně nemocných daleko více než ukazuje průzkum.

Proč nebyla při průzkumu použita stejná kritéria pro Angličany i Čechy?

Celý výskum je duševně slabý. Nebo alespoň forma jeho podání.

On je rozdíl u duševně chorých, zda se jedná o devianta nebo jen člověka s nižší formou, například deprese.

Pokud se někoho zeptáte na názor na duševně chorého, tak si většina představí šílence v kleci, protože se s mírnějším případem nepotkala, nebo neví, že se nemusí hned jednat o vyšinutého šílence.

Počet chorých mysli vám taky ukáže volební sloupec čssd, s tím se rozum vylučuje

Jako volič Zemana tleskám. Chtěl jsem mít konečně královského šaška na hradě. V případě českých voleb jsem rozum ze hry vyloučil již dávno.