Vítám omezení možnosti pitvat pacienta dle libovůle lékařů. Pokusím se vysvětlit proč
Před 10 lety zemřel náhle v nemocnici můj tatínek ve věku 60 let, a to po prvním infarktu myokardu, v nemocnici. Tatínek si celý život nepřál, aby byl pitván, nebude-li to nezbytně nutné, a tuto jeho vůli jsme chtěli respektovat.
Ani si neumíte představit, co jsme museli absolvovat. Jeden celý den - a to první den po smrti - jsme strávili prosbami, žadoněními, ponižováním se a někdy by se dalo říci i lehkými výhrůžkami lékařům a zejména sestrám, aby jej nepitvali, namísto toho, abychom měli šanci truchlit. Bylo to zcela nedůstojné. Tatínkovo tělo nám ještě - jsem přesvědčen naschvál - převezli z FN Ostrava - Poruba, kde jsme se na "nepitvání" dohodli na soudní patologii do Ostrava - Zábřehu a celé kolečko vyjednávání začlo znovu. Jediné, čeho jsme se domohli, byl ústní příslib službu konajícího lékaře, že jej pitvat nebudou. Vzhledem k předchozímu jednání si nejsem ovšem příliš jist, že byl tento příslib naplněn. To už nezjistím. Vítám proto jakoukoliv zákonnou úpravu, tedy i tu v novém Občanském zákoníku, která umožní člověku samotnému či blízkým pozůstalým "mluvit" lékařům do toho, jak s jeho tělem naloží. Lékaři si budou muset zvyknout na to, že lidské chtělo není jen kus hmoty, se kterým lze libovolně experimentovat. Je nutno respektovat přání pozůstalého či jeho nejbližších.
Ano, situace samozřejmě není černobílá, je zřejmé, že v některých konkrétních situacích je nutnost pitvy neoddiskutovatelná. Ani tak nerozumím obecné možnosti pitvat při úmrtí pacienta mladšího 18 let bez souhlasu - pokud 16-letého kluka na mopedu přejede náklaďák a ten na místě zemře, jaký bude smysl pitvy, co zjistí?
