"Blbý kdo dává, blbější kdo nebere."

Jestliže  solidaritu rozděluje  úředník neznalý skutečných podmínek žadatele, tak to dopadne  špatně  skoro vždy.  Ať už do minusu nebo do plusu.

Solidariru má zajšťovat rodina, širší rodina  a pak teprve obec, podle  royhodnutí   zastupitelů. A peníze musí jít z obecního rozpočtu. Přičemž ta obec, nebo její část,  nemůže mít víc než  1000 duší, aby se všichni znali.

Z papíru od  doktora se nedá vycházet. Úplatné jsou všechny profesní skupiny.

Nemusí jít o zkorumpovaného doktora. Kdo se seznámí s podrobnostmi, tak může duševní nemoc docela úspěšně předstírat. Žádný chemický rozbor krve a nic takového, co nelze ovlivnit, tu nefunguje. Kdo se seznámí s testy psychologů (barvy, skvrny, kresby postavy, stromu, dotazníky, formuláře) a ví jak při určitých diagnozách vypadají, kdo se dobře seznámí z lékařskéliteratury s charakteristickými příznaky, kdo umí simulovat věrohodně u pohovoru, tak to doktor stěží pozná. Duševní nemoci jsou velmi variabilní. Pro zkušeného doktora se dotyčný ale musí umět umí do deprese pro návštěvu doktora vemluvit, sám tomu věřit, cítit se tak, pak doktor sotva má šanci. Musel by pacienta sledovat v soukromí.

Tady to měli doktoři ztížené úsctou k hrdinům, kteří zasahovali 11. září, sotva si dovolili jejich duševní poruchy zpochybňovat.

Svým příspěvkem popíráte smysl životního a úrazové pojištění. Podle mě je chyba jen v nepřiměřeně vysokém odškodném za poruchu, které nelze spolehlivě prokázat, jak zmiňuje paní Frycová. 4 000 000$ bylo OK např. za ztrátu končetiny, za psychickou poruchu je podle mě i na USA poměry dostatečný strop 400 000 $.